Rukopisy královédvorský a zelenohorský jsou podle většiny historiků obratně zhotovené padělky z počátku 19. století, které měly podpořit sebevědomí českého národa. O pravosti těchto údajně starověkých básní se vedla úporná pře, někteří odborníci jsou ale i nyní přesvědčeni, že Rukopisy padělky nejsou.
Dosud též není jasné, kdo tato umělecky zdařilá díla napsal či kdo je (na svou dobu) velmi zručně falzifikoval. A bez Rukopisů by nebylo mnoho uměleckých klenotů české kultury. Od údajného nalezení Rukopisu královédvorského ve věži kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové nad Labem Václavem Hankou uplyne 16. září 190 let.
Rukopis královédvorský obsahuje na 12 listech a dvou proužcích starých pergamenů 14 básní údajně ze 13. století. Rukopis zelenohorský byl "objeven" ve stejném roce (1817) na zámku Zelená Hora u Nepomuku úředníkem Josefem Kovářem, který jej v listopadu 1818 poslal do Prahy nově založenému Muzeu království českého. Tento konvolut údajně z 10. století obsahuje dva pergamenové dvojlisty s básněmi Sněmy a Libušin soud. Podobných "objevů" bylo tehdy více, nejvýznamnější však zůstaly RKZ.
Nepočetné vlastenecké společnosti se tehdy dostalo toho, po čem nejvíce toužila: dokladu odvěké české kulturní vyspělosti a silné ideové opory národních snah. Již v roce 1822 je Josef Jungmann charakterizoval jako "národní poklad, žádnou cenou nevyrovnaný", svou autoritou je zaštítili i František Palacký nebo Pavel Josef Šafařík. K popularitě Rukopisů přispělo i jejich protiněmecké zaměření, což kritizoval Josef Dobrovský, který soudil, že jde o "klukovství, jímž padělatelé z přehnaného patriotismu a nenávisti k Němcům chtěli oklamat jiné".
První kritické hlasy proti Rukopisům se začaly objevoval v 50. letech 19. století, ale hlavní plameny sporu vyšlehly v roce 1886, kdy proti nim vystoupili vědci kolem Masarykova časopisu Athenaeum. "Nepochopuji, jak někdo tvrditi může, že čest zároda vyžaduje obhájení Rukopisů! Čest národa vyžaduje poznání pravdy, a větší je mravnost a zmužilost uznávající omyl, než obhajování omylu, jejž třeba celý národ sdílí," napsal Masaryk. Kritici požadovali zejména další zkoušky a vadilo jim to, že texty obsahovaly slova či spojení, která se ve staročeštině nevyskytovala, a některé historické události vzbuzovaly podezření.
Spor se postupně stal veřejnou záležitostí. Proti pochybovačům vystoupila řada národnostně naladěných osobností a ve "vlasteneckém" boji se spojily i dvě hlavní politické formace, staročeská i mladočeská strana. Kampaň se vedla zejména proti Masarykovi. "Jdi k čertu, ohavný zrádče! ... my tě z našeho národního těla vylučujeme jako šerednou hlízu," psaly Národní listy. Básník Adolf Heyduk zase veršoval: "Vás věru nezrodila matka česká/spíš netvorná, zlo sálající saň."
Mínění odpůrců postupně začalo převažovat a převzala je většina vědecké obce, ačkoli chemické zkoušky z let 1886-1887 nedokázaly nepravost Rukopisů. V Národním muzeu byly poté RKZ v tichosti převedeny z oddělení středověké literatury mezi památky novověku, hlasy na jejich obranu nicméně neumlkly. Za první republiky vystoupil na jejich obhajobu například profesor František Mareš.
Tečku za nedořešeným případem udělala komise Kriminalistického ústavu, která díla analyzovala v letech 1969-1970. Došla k závěru, že jde o tzv. palimpsesty, tedy rukopisy napsané na starší pergameny, z nichž byl původní text odstraněn. U obou Rukopisů našli odborníci velmi zdatně uměle vytvořenou patinu stáří a shodné rysy technologického postupu ukazovaly na možnost společného původu. Závěry komise, ve které byl i spisovatel Miroslav Ivanov, však stále odmítá Česká společnost rukopisná, která po listopadu 1989 obnovila činnost.
Rukopisy jako zdroj inspirace
Rukopisy, u kterých stále není znám autor (Václav Hanka je údajně nepsal, protože mu chyběl básnický talent), nicméně splnily v české kultuře úlohu jako zdroj inspirace. Bez Rukopisu zelenohorského by nebylo Smetanovy opery Libuše, neboť libretisté se souhlasem skladatele převzali nejen námět, ale dokonce i části textu. Ilustrace Josefa Mánesa k Rukopisu královédvorskému, byť historicky nevěrohodné, se staly vzorem pro sochy Národního divadla. Alšovy a Ženíškovy lunety ve foyer první české scény jsou výtvarným převyprávěním Rukopisu královédvorského. A na náměty z Rukopisů tvořila i řada dalších umělců, třeba Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich, Josef Myslbek, Jan Neruda či Jaroslav Vrchlický.
Podle historika Jiřího Raka zůstává nejdůležitějším odkazem rukopisného boje "úsilí o emancipaci vědeckého poznání nezávislého na ideologických a politických požadavcích doby".
Foto: pleione.asu.cas.cz, ČTK
