Smutné výročí
Peklo v českém dole. "Z chlapů zbyly jen známky, na zdi mastný flek"

Roztavená důlní lokomotiva, chlapi, ze kterých zůstala jen identifikační známka, hodiny chůze v padesátistupňovém vedru po temných chodbách a zkroucené výztuži. To jsou vzpomínky, které bývalý báňský záchranář Jaroslav Minka z hlavy nevymaže. Od výbuchu v Dole Čs. armády v Karviné, který připravil o život 31 lidí, uplyne tento týden 40 let. Dnes šestasedmdesátiletý muž má ale osudný den stále v živé paměti.

"Tahle akce pro mě byla nejhorší," říká. V době výbuchu měl už dávno po šichtě. Těžba ale ten den nešla, jak měla, a tak zůstal při ruce a vyfáral později. Na povrchu nebyl ani hodinu, když dole nastala exploze. Jako dobrovolný záchranář byl jeden z mála přítomných, kteří se ve spleti chodeb vyznali. "Znova jsem musel vlézt do ještě mokrých, zpocených fáraček a znova aparát na záda. A venku mě čekalo šest čet, to znamená 30 záchranářů," vzpomíná.

Dole byly rozesety trosky. Uhelný prach na dopravníkových pásech fungoval jako zápalná šňůra a výbuch měl takovou sílu, že těžkou ocelovou výztuž, takzvané hajcmany, vytrhal stovky metrů od epicentra. "Říkám četařům: Podívejte, musí jít pěkně jeden po druhém, ne abyste šli jak husy za sebou, protože kdyby svrchu něco spadlo, zavalí to jenom jednoho a ostatní mu pomůžou," vzpomíná Minka.

Tak došli záchranáři k zásobníku, u kterého právě stál celý vlak. "Představte si, že to bylo úplně roztavené, vagony, z toho byla zřícenina, a lokomotivář se úplně vypařil, ten nebyl a zůstala jenom známka z lampy. Bylo to neuvěřitelné," líčí.

Zdemolované byly dopravníkové pásy i trafostanice. Trafa o váze jedné a půl tuny byla vymrštěna až na pás. "U zásobníku vždycky býval chlap, který dával pozor, když se sype do zásobníku, kdyby třeba náhodou byl zaplněný, aby to zastavil. Tak toho chlapa výbuch vymrštil až úplně pod hajcmany nahoru pod strop. Taky se vypařil, ale představte si, fáračky a rukavice zůstaly," popisuje Minka.

Vzpomíná, že když nešťastníkovy svršky po čase odstranili, zůstala na místě červená skvrna. "Ať jsme používali barvu, jakou chtěli, tak to vždycky vylezlo. Tak jsme se na to vykašlali a říkali jsme si, že to tam necháme jako odstrašující věc, ten fešák nám signalizuje, že tu byl pěkný průser, ať si dá každý pozor, a on tu žije mezi námi," říká bývalý horník.

Nafasovat suchý led a do akce

Čím více se záchranáři blížili k čelu štoly, tím byly podmínky horší. Úsek dlouhý 480 metrů zdolávali více než dvě hodiny. "Deset procent CO, metan, nedýchatelno a 50 stupňů vedro. Každý záchranář, když šel do akce, nafasoval suchý led, aby zchladil záda, poněvadž by mu to spálilo kůži. Ale to šel jak bludička, akorát četař vpředu viděl, kam se jde, ti ostatní si museli vzít špagátek, aby se navázali, pochodovali a plížili se," popisoval akci Minka.

Bývalý záchranář si také pamatuje, co mu vyprávěl jeden z havířů, kteří neštěstí přežili. Z 45 mužů v postiženém místě mělo takové štěstí jen 14: "Byl tam kluk z Jablunkova a on mi řekl: Pane inženýre, já jsem viděl ten metan nahoře, jak to bouchalo nade mnou. Já ten plamen viděl nad sebou a ležel jsem přitom schovaný."

Necelého čtvrt roku před výbuchem na Dole ČSA se podobné neštěstí stalo na šachtě Staříč, kde zemřelo 43 horníků. Jaroslav Minka byl i u toho, ale jako záloha tehdy zůstal jen na povrchu. Zato záchranná akce v Karviné pro něj byla výjimečně těžká. Než záchranáři vyprostili všechny mrtvé, trvalo to týden.

Minka říká, že fárat se ani po takovém neštěstí nebál. "Když má člověk pravý hornický vztah, tak vychází z principu, že když viděl tohle, tak může z těch zkušeností čerpat. A ví třeba jak se zachovat oproti těm, co jsou noví. Dole je absolutní tma, nikdo tam nevidí, může tam být zakouřeno," vysvětluje.

Zásah na Dole ČSA mu v zaměstnání i pomohl. V té době byl v nemilosti, protože nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Ředitel pak ale prosadil, aby šel Minka dělat zpátky ekonoma. "Zašel na celozávodní výbor KSČ a řekl: Kde jste byli všichni? Nikdo nechtěl sfárat, a Minka tam šel," vzpomíná bývalý záchranář.