"Nekonzistence mezi Hradem, Černínským palácem a Strakovou akademií je pro reputaci Česka velmi poškozující," říká prezidentský kandidát Jan Fischer. Pokud ve volbě zvítězí, chce sebevědomější českou diplomacii i lepší vztahy s USA, svěřil se v rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ.
Oproti současnému prezidentovi bude mít ten příští o něco silnější mandát díky přímé volbě. Pokud byste nesouhlasil s vládní zahraniční politikou, ustoupil byste, nebo byste se přesto prosazoval, jako to občas dělal Václav Klaus?
Nechci předvídat, do jaké míry ustoupím, nebo neustoupím, jen sděluji voličům a občanům, že ve svých názorech budu pevný. Jsem od toho, abych o nich jednal velmi aktivně a abych tím přispěl k překonání současné nekonzistence zahraniční politiky mezi Hradem, Černínským palácem a Strakovou akademií. Ta je pro reputaci země velmi poškozující a obtížně vysvětlitelná v zahraničí.
Do arény formování zahraniční politiky bych chtěl vstoupit včasným hledáním shody na konceptu, se svým přesvědčením, a chtěl bych využít všechny mechanismy, abych své názory dovedl uplatnit. A samozřejmě veřejně, vždy bych považoval za nutné sdělit občanům, s čím do té debaty jdu, protože do ní jdu s mandátem, který jsem v té volbě získal.
Jste pro silnou zahraniční politiku Evropské unie?
Pro silnou a dobře koordinovanou ano, ale neznamená to, že dokonale integrovanou. Tady jsem silným zastáncem konceptu pružné či flexibilní integrace - jakkoli by měla být zahraniční politika dobře koordinovaná, tak jednotlivé členské země mají mít vůli se v ní projevovat do jisté míry samostatně. Realisticky řečeno, ono to také tak bude a těžko to může být jinak.
Zajímá se Česko o unijní zahraniční politiku dostatečně?
Zajímat se musí alespoň v míře, jako je tomu dosud, hrát tady svou roli, umět svou zahraniční politiku konzistentně a jasně představit a hledat pro ni případně spojence. Pro zemi, která má dimenzi jako Česká republika, je strašně důležité to, čemu se v hantýrce říká soft power (oproti vojenské či hospodářské síle představuje soft power např. přesvědčivost, kulturní vztahy, lidská práva - pozn. red.). Umět ji postavit na českých národních zájmech, ty umět artikulovat, mít pořádek doma, bez nějž sebelepší zahraniční politika nebude působit přesvědčivě, a pro své koncepce, strategie i krátkodobá opatření umět hledat a najít spojence.
V poslední době to vypadá, že hlavním českým spojencem v EU by byla Velká Británie, která je vůči integraci nejskeptičtější. Jak se k tomu stavíte vy?
Jestli si to dosud někdo myslí, tak já bych tu paletu případných spojenců viděl podstatně širší, máme sousedy, máme další země západní Evropy, rozhodně to nemusí být jen Velká Británie. Naopak jsem v posledních konkrétních případech neviděl, že by to jaksi deklarované spojenectví bylo součástí nějakého širšího a přesvědčivého konceptu. Myslím, že bylo utilitární a špatně vyargumentované. Velká Británie je samozřejmě významný hráč světové politiky, navíc přesvědčivý zastánce euroatlantické vazby, to je mi na ní velmi sympatické, ale na šachovnici evropské politiky to není jediná země, kterou bych hledal jako spojence.
Právě euroatlantickou vazbu hájíte, zvlášť na své nedávné cestě do USA...
Cesta potvrdila, že silná podpora euroatlantické vazby, která je součástí mého volebního programu, je tady vnímána velmi vážně, takže jsem se přesvědčil, že to je dobrý akcent. Je potřeba ji prosazovat doma, měla by se stát součástí národních zájmů, potvrdit ji a stavět na ní. Je to nejen o spolupráci v oblasti ekonomiky, bezpečnosti, vědy a techniky, ale je to především příběh o sdílení společných hodnot, v současné době má velký civilizační význam. O tom bychom se měli doma znovu ujistit, znovu vést tu debatu. Formování moderní politiky neznamená, že se budeme odklánět od některých tradičních hodnot.
Současně bychom měli jako Česká republika působit proaktivně, aby ani Evropská unie, která je teď velmi zahleděná sama do sebe, do svých obav a problémů, nepřestala euroatlantické vazbě věnovat pozornost, mělo by to být součástí evropského hodnotového systému a evropského myšlení. Mimochodem - platí to pro obě strany Atlantiku, nezapomínat na sebe. V rychle se měnícím světě je každé její potvrzování důležité.
Mnohdy se euroatlantické vztahy a silná evropská zahraniční politika dávají do protikladu. Souhlasíte s tímto rozporem?
Podstatně dřív, než jsem se dotkl světa politiky, mě trápilo, že se Evropa svou politikou, pokud nějaká byla, v mnoha případech vymezovala vůči Spojeným státům. Vzpomeňme na lisabonskou strategii, dohonit, předhonit, vyrovnat se... (plán pro obrodu evropské ekonomiky; nesouvisí s Lisabonskou smlouvou - pozn. red.). Není to o soutěži a konkurenci, ale jde o dobrou a efektivní spolupráci.
Kam by se podle vás měla ubírat evropská integrace?
Silně nesouhlasím s vizí předsedy Evropské komise Josého Barrosa, který nedávno volal po federaci evropských států. Naopak prosazuji koncept pružné nebo flexibilní integrace, který ovšem musí být ještě důkladně rozpracován. Země se podle něj mohou integrovat v oblastech, na nichž se shodnou, a ne nutně všechny. Další se mohou zapojit později, aniž budou ostrakizovány, kritizovány, a vždy by potom pro jejich přistoupení mělo být nalezeno místo, pokud splní podmínky. Samozřejmě některé věci by měly být velmi pevně integrovány, zvlášť pokud jde o samé kořeny Evropské unie. Vše, co posiluje evropský volný trh, konkurenceschopnost, to ano, ale jsou některé oblasti jako obrana či zahraniční politika, kde by integrace mohla postupovat volněji. Koncept pružné integrace považuji za užitečný a výhodný v tom, že neposunuje myšlení někam do roviny "buď, anebo" - buď federalizace, nebo rozpad, dělení na unijní jádro a periferii. Brání podlehnutí velmi nebezpečné iluzi toho černobílého přístupu, život je velmi barevný. Flexibilní integrace je východisko pro řešení mnoha současných problémů Evropské unie.
Pokud jde o bezpečnostní spolupráci, většině evropských vlád se vytýká, že nedodržují závazek NATO - každá země má na obranu vynakládat alespoň dvě procenta HDP. Praha není výjimkou, výdaje klesají a pro rok 2012 představují jen 1,11 procenta. Je tento závazek ještě relevantní, může si Česko dovolit jej plnit?
Je nade vší pochybnost, že do NATO a do Evropské unie patříme, ale záleží, jakou roli tam budeme hrát, jak přesvědčivě ji budeme hrát a jak budeme důvěryhodní. V NATO na jedné straně dlouhodobě manifestujeme svoji spolehlivost tím, že jsme byli schopni posílat vojáky do zahraničních misí, což je vysoce ceněno. Má to dobrý zvuk, vytváří to dobrou značku České republiky. Program české účasti na zahraničních misích je v zásadě dobře promyšlený a špičkami NATO respektovaný, je potřeba v něm vytrvat. Na druhé straně svým rozpočtovým přístupem vyvoláváme rozpaky, řekněme si to na rovinu. Neříkám, že mým programem je dosáhnout dvě procenta HDP výdajů na obranu v současné velmi složité situaci ani že to půjde z pondělka na úterý, nicméně musíme dát najevo, jaká je tendence, jestli usilujeme o to ten rozdíl mezi dvěma procenty a českou realitou zužovat. Manifestovat dobrý trend.
Krajanům v USA jste připomínal, že jste souhlasil s americkou invazí do Iráku. Nenarazíte s tím v Česku?
Nejsem od toho, abych každému přikývl, v politice musíte mít zkrátka a dobře názor a ten umět opřít o věcné argumenty, ne o nějakou prudkou ideologii, což se v politice stává. Tato otázka se netýkala mé politické odpovědnosti či kompetence, ale jako občan jsem s ní problém neměl.
Máte preferenci v otázce dostavby Temelína?
Ptáte-li se mě na jádro jako takové, nemám s ním problém. Jsem přesvědčen, že bude hrát v českém energetickém mixu významnou úlohu, nelze se ho zříct. A o preferencích na dodavatele já mluvit nebudu ani o nich nebudu rozhodovat. Je to věc standardního výběrového řízení, i když samozřejmě velmi vážného, nejen technicky, ale i jinak.
Někdy se to dává do souvislosti se vztahy k Rusku, Americe a Evropě...
Žádnou souvislost bych v tom nehledal. Je výběrové řízení, jsou přihlášeni dodavatelé, vyrovnávají se nějak s podmínkami tendru, běží proces vyhodnocení nabídek... Vstupovat jakýmikoliv výroky do tendru by ho mohlo učinit velmi netransparentním a poškodit ho, to rozhodně kandidátovi na prezidenta nepřísluší.
Ale i tak, váš vztah k Rusku?
Rozvoj obchodu s Ruskem, investice, pro české firmy to jsou nadějné trhy, to stát může podporovat, na druhé straně vůči takovým partnerům bychom měli přistupovat s jasným názorem na dodržování lidských práv. Respektovat je jako významného partnera a současně se k němu chovat sebevědomě.
