Světově proslulý český plastický chirurg Bohdan Pomahač, který ve Spojených státech amerických provádí unikátní operace, přijel přednášet do Prahy tuzemským kolegům. O své specialitě, transplantacích obličejů, promluvil i s novináři. Mimo jiné popsal, že se pomocí transplantace dají pacientům vracet i některé smysly, jako třeba čich.
Můžete nějak laikům srozumitelně vysvětlit, v čem spočívá unikátnost vašich transplantací?
Je to úplně nová špičková aplikace technik, které se dříve nepoužívaly. My vlastně prolínáme transplantační a rekonstrukční chirurgii a posouváme možnosti vrátit lidem části těla. Obličeje nebo třeba ruce. Je tam celá řada dalších dílčích věcí, včetně toho, že ty operace nikdo předtím nedělal. Úplně zjednodušeně řečeno - vymysleli jsme novou operaci, na rozdíl od klasického pokroku v chirurgii, který je dán novými nástroji a technologiemi.
Jak vysoká je šance, že tělo pacienta přijme transplantovanou část bez komplikací?
Je nutné objektivně říct, že nějaké komplikace měl prakticky každý pacient. Naštěstí vážnější problémy byly velmi zřídka a pouze v krátkém intervalu po transplantaci. Musím ale poznamenat, že pacient je po zbytek života na lécích, které potlačují jeho imunitu, a to může představovat riziko. Například kvůli infekcím a výjimečně i zhoubným onemocněním, která jsou opravdu velice vzácná. To všechno jsou ale rizika, která je nutno s pacientem před zákrokem probrat. Touha vypadat lidsky a znovu fungovat jako člověk je daleko silnější než hrozba komplikací.
Nakolik se takto operovanému člověku vracejí smysly? Zda v rámci transplantace obličeje může například rekonstrukce nosu přispět k tomu, že může znovu cítit?
Sluch se výrazně nemění. U řady pacientů se ale okamžitě po operaci otevřou dutiny nosní a tím pádem se v podstatě navrací čich, který sice měli, ale kvůli nedostatečnému proudu vzduchu ho nemohli využít. S postupem času - šest, devět, dvanáct měsíců - trvá, než se začne postupně navracet citlivost i motorika obličeje. Jde třeba i o možnost usmívat se. Po zákroku pacient vypadá podobně, jako kdyby měl za sebou těžkou mrtvici.
Jak velkou součástí vaší práce je i psychologie? Kdo s pacienty posléze pracuje? Vy osobně, nebo někdo v týmu?
Máme speciálního psychiatra, který je součástí transplantačního týmu. Zároveň máme ještě jednoho psychiatra zvenčí, který je jakýsi advokát pacienta a snaží se nahlížet na věc dalšíma očima a ujistit se, že bude vše v pořádku. Ta komunikace je rozsáhlá a dlouhodobá.
Spojené státy až nyní přecházejí k povinnému zdravotnímu pojištění. Jakým způsobem si pacienti hradí vaše jistě nákladné operace?
Operace jsou skutečně nákladné, ale očekáváme, že stejně jako to bylo u jiných začínajících oborů, že se jejich cena bude snižovat. Třeba zefektivněním postupu, zkrácením doby operace a podobně, zkrácením doby pobytu pacienta v nemocnici. Když to ale srovnáte s oboustrannou rekonstrukcí prsou, která je poměrně využívána, tak ten rozdíl nákladů není vůbec velký. Porovnáváte přitom něco, co se operuje několikrát týdně, s tím, co se děje skutečně občas. Každý ve své mysli si musí ujasnit, jakou mají oba popisované zákroky váhu v životě člověka. Jasné ale je, že pacient po transplantaci obličeje zůstává doživotně na lécích, které jsou v USA poměrně nákladné. Ročně to vychází kolem deseti tisíc dolarů.
A jak je to s placením?
První operace byla plně hrazená z rozpočtu nemocnice a všichni lékaři pracovali zdarma. Poté jsme získali finanční podporu amerického ministerstva obrany a máme nyní dostatek prostředků. Myslím, že ministerstvo v tomto postupu vidí možnost a směr regenerativní a rekonstrukční chirurgie, která by mohla navracet do normálního života veterány z válek, kde jsou poranění končetin a obličeje daleko častější.
