Český statistický úřad si dal práci a na svých webových stránkách podrobně vysvětluje nejen to, jak se mají vyplňovat sčítací archy. Dočteme se o historii sčítání v českých zemích. A dozvíme se také velmi detailně, k čemu dvouapůlmiliardová megaakce slouží.
Aby to nebylo nudné (hasiči, epidemiologové, protipovodňová opatření, dotace z EU...), najdeme i pár drobných zajímavostí. "Jedna z firem, zabývající se odpadovým hospodářstvím, využila výsledky ze sčítání lidu k odhadu množství komunálního odpadu v jednotlivých obcích" nebo "data o dojížďce ze Středočeského kraje do Prahy byla použita k určení míst a kapacit záchytných parkovišť na okrajích hlavního města", popřípadě "podle dat ze sčítání lze snadno vypočítat, ve kterých lokalitách budou v příštích letech školní či předškolní děti a kolik jich bude; získáme tak informace, jaká bude nutná kapacita tříd ve školkách a školách".
Nechme teď stranou běžnou zkušenost (nestatistickou, avšak osobní, a tedy o hodně přesvědčivější), jako jsou přetékající odpadové kontejnery na nejednom sídlišti, přeplněná parkoviště na okrajích Prahy či fakt, že umístit dítě do školky bývá obrovský problém.
Nechme stranou i další nesrovnalost. Statistický úřad se na jedné straně dušuje, že údaje není možné získat ze stávajících databází. Ale lidem, kteří budou v době sčítání mimo republiku, zároveň vzkazuje, že budou sečteni "na základě dostupných informací z Informačního systému evidence obyvatel".
A nechme stranou i to, že se samozřejmě hned v pondělí objevil první falešný sčítací komisař, který obalamutil důchodce a připravil ho o peníze (a že jich bude přibývat, to se vsaďme).
Co však stránky statistického úřadu nijak výrazně nezdůrazňují ani nerozebírají, jsou sankce, které hrozí. Jenže právě to je pro většinu "povinných osob" - jak zákon označuje nás, kteří se sčítání musíme podrobit, ať se nám chce nebo ne - to nejdůležitější.
Kdo se chce dozvědět, co mu hrozí, musí dlooooouho a složitě hledat. V nejčastěji kladených dotazech se pak nikoli na prvním místě, ale až v druhé polovině z padesátky položek dozví, že pokud se nepodvolí, dostane desetitisícový flastr. (Opět nikoli statistická, ale osobní zkušenost: první, o čem se známí i rodina v souvislosti se sčítáním baví, je pokuta. Za co a kolik, zajímá každého na prvním místě.)
Pravda ovšem je, že vůbec první z nejčastěji kladených dotazů zní: Proč musí občané pod sankcí pokuty vyplňovat složité dotazníky? Na vysvětlení toho, jak je sčítání potřebné a užitečné, ze sebe v odpovědi úřad vyždímal čtyřicet řádek. A smysl pokuty? To se od statistiků ani od politiků nedozvíme.
Asi tuší, že odpověď dobře známe. Protože na tak zbytečnou a drahou buzeraci bychom se jim dobrovolně vykašlali.
