Pokud jste v tramvaji, v metru nebo ve vlaku potkali v úterý poslance či senátora s jízdenkou v ruce, možná jste omdleli. Jedná se totiž o největší politický převrat od roku 1918.
První zasedání Národního shromáždění československého bylo velkolepé. Žádné urážky, popichování a jízlivosti jako dnes. Psal se 14. listopad 1918 a ani ne měsíc starý stát byl ještě opilý získanou suverenitou. A k tomu patřil patos, vznešená slova a nekonečné ovace.
Novému zákonodárnému sboru předsedal doktor Karel Kramář. V 11 hodin 40 minut zazvonil na zvonec a zahájil novou éru českého parlamentarismu: „Slavné národní shromáždění! Z příkazu Národního výboru zahajuji Národní shromáždění." A pak už to šlo ráz na ráz.
56krát sláva!
Kramářův projev byl podle parlamentních stenozáznamů přerušen potleskem a provoláváním slávy celkem šestapadesátkrát. Pak byl aklamací prohlášen prezidentem T. G. Masaryk, v té době ještě setrvávající v Americe, předsedou Národního shromáždění zvolen František Tomášek, poslanci složili slib, zvolili premiéra Kramáře a další členy vlády, pak i vláda složila slib, ustavily se parlamentní komise a kluby, přidělily se jim místnosti...
Jak se poslanci zvolna nořili do rozhodování záležitostí stále méně triumfálních, potlesku a ovací ubývalo. Třeba nikdo už neaplaudoval, když se rozhodovalo o tom, kde se v budově Národního shromáždění bude odehrávat „drobný prodej výrobků tabákových". Nebo když parlamentní tajemník doktor Haasz vyzval kolegy k odevzdání fotografií do poslaneckých legitimací.
Předseda Tomášek to vzápětí vysvětlil a založil tak stoletou historickou tradici: „Dodávám k tomu, že člen vlády dr. Zahradník sdělil, že prozatím, dokud nebudou vyhotoveny legitimace s podobenkami, učiní rozkaz, aby členové Národního shromáždění na legitimace poslanecké mohli jezditi zadarmo, dnešním dnem počínaje."
93 let ostudy
První den československého parlamentu, den plný ovací a vzletných vět jako „Jsme volni a svobodni! Padla těžká pouta rakouského a maďarského násilnictví!" tak skončil velmi prozaicky - bezplatným cestováním všech vyvolených a imunitou pomazaných. A vydrželo to až dodnes.
Když v červnu 2005 nezařazený poslanec Tomáš Vrbík navrhl zrušení bezplatných cest poslanců a senátorů hromadnou dopravou, autor tohoto článku to v časopisu TÝDEN označil za „pokus o parlamentní převrat" a prorokoval této snaze, že je předem ztracena. Nemýlil se.
O to překvapivější je, že 1. února 2011, po bezmála třiadevadesáti letech, tato nestydatá a nelogická výsada přece jen skončila. A pak že je česká politika nenapravitelná a nezadržitelně míří do záhuby!
