Tábor v Letech byl koncentrák jako každý jiný, kde s vězni zacházeli nelidsky, říká Eduard Vrba, jeden z posledních žijících lidí týraných v táboře na Písecku. "Nejhorší bylo, že nás trápili Češi," vzpomíná. Krutost českých dozorců potvrzují i další svědectví a dokumenty. Přesto se pamětník staví skepticky k myšlence, že vláda vepřín na místě lágru vykoupí a zruší.
Sobotkova vláda je několik kroků od vykoupení vepřína v Letech, aby památku obětí sběrného cikánského tábora nerušil hluk a zápach z farmy, která částečně leží na území bývalého lágru. Majitel, firmy AGPI přijal nabídku vlády a rozhodovat by o tom ministři mohli na schůzi vlády 21. srpna. "Jsem přesvědčen, že nic nestojí v cestě tomu, abychom to v rámci naší koaliční vlády ukončili úspěšně," prohlásil ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL). Cena je zatím tajná.
Mnozí Češi jsou však přesvědčeni, že v Letech byl jen pracovní tábor pro zloděje, kapsáře a podvodníky, kterých bylo nejvíce mezi Romy. "A to si jako vláda myslí, že budou k pomníku jezdit zájezdový autobusy a davy se budou klanět cikánům?" komentují záměr kabinetu anonymové na internetu, a to jde o komentář z těch slušnějších.
Pracoval, stejně skončil v lágru
"To nebyla žádná převýchova. Byl to koncentrák, kde s lidmi zacházeli nelidsky," protestuje pětasedmdesátiletý Eduard Vrba. Do tábora v Letech se dostal v srpnu
1944 s celou rodinou. "Tehdy už to žádný trestní tábor na převýchovu nebyl, ale i kdyby, copak cikáni nejsou lidi?" kroutí hlavou. Jeho rodina nekočovala, rodiče nekradli, nežebrali, netoulali se. Přesto skončili v lágru. Otec pracoval v továrně v pražské Krči, maminka byla v domácnosti a starala se o pět dětí.
"Bylo stanné právo a zákaz vycházení, zatemnění. Dvanáctiletý Pepík, můj nejstarší bratr, byl venku, kde ho chytli policajti. Musel říct, kdo je a kde bydlí. Když ho dovezli domů, tak sebrali celou naši rodinu a odvezli nás do Let," vypráví rodinnou historii Vrba. Sám si už události nepamatuje, byly mu dva roky, ale zná je z maminčiných vzpomínek. "Vždy, když si na Lety vzpomněla, rozrušila se, plakala a nebyla k utišení," říká o své tchyni Vrbova manželka Antonie. "Když v táboře na tyfus zemřel tatínek, matka byla už tak strašně otupělá, že to s ní vůbec nehnulo. Už byla tehdy tak zdeptaná, že neměla sílu ani nic cítit." Trápilo ji tehdy i to, že je v táboře netýrali Němci, ale Češi. Velitel i dozorci byli české národnosti a k vězňům se chovali velmi krutě. Neušetřili ani děti.
Parchanty živit nebudeme
"Jedno děvče v táboře porodilo dvojčata. Dozorci prohlásili, že takové tady nepotřebují a parchanty živit nebudou. Obě miminka hodili do rybníka. Úplně malinký. Umíte si to představit?" probírá se vzpomínkami paní Vrbová. Nešťastná dívka potom skočila za dětmi do vody, utopila se a všechny mrtvoly pak museli vězni vylovit. Žádné v táboře narozené dítě nepřežilo.
Bratrovi Pepíkovi a jeho kamarádovi se jednou podařilo uprchnout a ukrýt se u strýce v Praze. "Jenže ten se bál a udal je. Kluci skončili opět v Letech. Dozorci je zmlátili, zkopali a nakonec pověsili za ruce spoutané za zády na maringotku," popisuje útrapy Vrba.
V přelidněném lágru byly katastrofální podmínky. Řádil v něm tyfus. Když bylo podezření na nemoc, museli se dotyční svléknout do naha, přejít po prknech posypaných vápnem ven k rybníku a tam se umýt. To bylo jediné, co proti této chorobě dělali.
