Ústavní soud vyhlásí, jak rozhodl o stížnosti fyzika Ivana Ošťádala a Univerzity Karlovy. Směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a předcházejícímu verdiktu Městského soudu v Praze, který zamítl žalobu na nečinnost prezidenta Miloše Zemana. Nečinnost podle žaloby spočívala v tom, že prezident nepodepsal dekret o jmenování Ošťádala profesorem.
Podpis prezidenta se dříve považoval za samozřejmý, spíše formální krok. Zeman však měl k Ošťádalovi výhrady kvůli jeho údajným někdejší kontaktům s komunistickou Státní bezpečností a profesorem jej nejmenoval.
Podle verdiktu správních soudů prezident nezůstal v profesorské záležitosti nečinný, protože svůj záměr nejmenovat Ošťádala vyjádřil v dopisu tehdejší ministryni školství Kateřině Valachové. Městský soud i Nejvyšší správní soud pokládaly dopis z ledna 2016 za formu rozhodnutí a jasně vyjádřený projev vůle.
Podle ústavní stížnosti Ošťádala a univerzity však prezident dopisem jen informoval ministryni o tom, že "v rámci svých vnitřních úvah dospěl v blíže neurčené době k rozhodnutí o nejmenování docenta Ošťádala profesorem", což však není relevantní projev vůle, který by směřoval navenek. Podle stížnosti je nutné požadovat od státních orgánů, aby rozhodovaly v předepsaných formách.
Nejvyšší správní soud sice v březnu zamítl kasační stížnost Ošťádala a Univerzity Karlovy kvůli údajné nečinnosti prezidenta v řízení o jmenování fyzika profesorem, jejich druhé stížnosti ale vyhověl. Městskému soudu v Praze tak nařídil, aby znovu řešil žalobu směřující proti rozhodnutí o nejmenování Ošťádala, kterou původně označil za opožděnou. Otázku včasnosti žaloby měl soud zvážit ještě jednou.
Společně s Ošťádalem Zeman nejmenoval další dva navržené kandidáty, ředitele Národní galerie Jiřího Fajta a Jana Eichlera z Vysoké školy ekonomické. Fajt se rovněž bránil neúspěšnou žalobou a poté podal ústavní stížnost.
