Prošel válkou i ohněm. Řád pro popáleného letce se však nenašel

Domácí
27. 12. 2016 05:40
Josefa Koukala za bojování ve spojenecké armádě komunisté šikanovali.
Josefa Koukala za bojování ve spojenecké armádě komunisté šikanovali.

Pilotoval 55 různých typů letadel. Za války bojoval v Anglii, kde byl sestřelen. "Z hořícího stroje vyvázl s těžkými popáleninami. Komunisté mu po válce místo poděkování řekli, že kvůli znetvořenému obličeji už nemůže být letcem a důstojníkem," vypráví Josef Koukal mladší příběh svého otce, legendy, která dosud marně čeká na docenění.

Letec Josef Koukal.Josef Koukal mladší je na svého otce nesmírně hrdý, přestože měl kvůli němu v životě spíše problémy. Celou rodinu někdejšího letce západní armády komunisté všemožně šikanovali. V šedesátých letech se mladý Josef Koukal chtěl stát také letcem, místo do pilotní školy ale putoval k technickým praporům. O to více se upnul na letecké příběhy, které hltavě poslouchal pokaždé, když je otec někomu vyprávěl. Doma v Luži na Chrudimsku schraňuje v papírové krabici své poklady: ohořelý mikrofon, havárií rozbité letecké hodinky značky Zenit i palivový filtr z motoru. Vše z osudného letu, kdy byl jeho otec 7. září 1940 nad Británií sestřelen a těžce popálen.

A nesmírně ho mrzí, že Josef Koukal starší nedostal před šesti lety od prezidenta Klause Řád bílého lva in memoriam, přestože ho na nejvyšší státní vyznamenání vláda navrhla. Od té doby si na něho nikdo nevzpomněl a nebyl ani povýšen do generálské hodnosti, ačkoli svaz letců podával na ministerstvu obrany návrh už v roce 1995.

Narodil jste se na začátku války, pět měsíců poté, co váš otec odešel do zahraničního odboje. Vzpomínáte si na chvíli, kdy jste ho spatřil poprvé?

Když mi bylo pět let, začalo mi být divné, že všichni kolem mají tatínky a maminky, a já mám jenom maminku. Ptal jsem se a všichni v rodině mi tvrdili, že já přece žádného tatínka nemám. Bylo to proto, abych se někde před Němci nepodřekl. Otec přijel domů v srpnu 1945, pamatuju si, že jsme stáli v těsné chodbičce u nás doma a maminka mě držela za ruku. Otce tehdy od autobusu provázel hrozen lidí, a když vešel dovnitř, maminka mi prostě řekla - to je tatínek. To už měl popálený obličej.

Jak vůbec rodina nesla, že ji otec opustil a odjel bojovat do zahraničí? V té době už byl čtyři roky ženatý, měl dobré místo zkušebního pilota, vaše matka byla navíc těhotná...

Byl velký vlastenec a odcházel se slovy: "Přísahal jsem jako voják národu, že bude-li někdy napaden, budu ho bránit." Mamince poručil, aby několik dnů poté, co odejde, šla na gestapo a nahlásila jeho zmizení jako první. To nás za heydrichiády zachránilo. Tatínkovy rodiče a bratra poslali Němci do koncentračního tábora, nás nechali být.

Váš otec začal létat již v roce 1929, kdy se přihlásil do prostějovského leteckého učiliště. S adepty na letectví se tehdy nikdo příliš nepáral a ztráty na životech byly při výcviku běžné. Jak to snášel?

Když v sedmnácti letech nastupoval do letecké školy a vyplňoval papíry, v dotazníku byla
kolonka - Kde chcete být pohřbeni. No a skutečně to mělo svůj účel. V chebské stíhací škole létali na jednoplošnících BH, říkalo se jim Bosky. Bylo to ale strašně vratké letadlo a zabilo se v něm úplně nejvíc kluků. Jednou si otec četl před hangárem knížku a viděl, jak se jeho kamarád dostal do ploché vývrtky a práskl sebou o zem. Otec odhodil knížku, utíkal k troskám, vytáhl kamaráda... Zemřel mu v náručí. Důstojníci si jen přečetli, kde chce být pohřben, dali odvézt tělo a tatínkovi řekli, ať se jde umýt, a za chvíli, jako by se nic nestalo, volali: "Koukal, na start!"

Znamená to, že tehdejší generace pilotů byla tvrdší a zocelenější?

Výcvik byl velmi tvrdý, klukům nedali vydechnout, byla to skutečná příprava na válku. Stalo se třeba, že se zabil žák i s instruktorem, protože v letadle bylo dvojí řízení. Přišlo se na to, že pilotní adept dostal křeče a svíral knipl natolik pevně, že učitel ten svůj ohnul, ale stejně ho nepřetlačil. Poté si instruktoři brali do kabiny klacek, aby v takovém případě praštili žáka po hlavě. A jak se postupně zabíjeli i další letci z jejich skupiny, ti ostatní si shromažďovali fotografie z jejich havárií a věšeli je do skříněk. Jednoho dne jim velení udělalo ve skříňkách obrovskou šťáru a všechno jim zabavilo, aby se nestresovali.

Po škole a několika letech v armádě se váš otec stal zalétávacím pilotem u nově vznikající firmy Beneš-Mráz v Chocni. Co taková práce obnášela?

Konstruktéři letadlo vyprojektovali a vyrobili a na tatínkovi pak bylo do něj sednout a Syn Josefa Koukala.vyzkoušet ho ve vzduchu. Zalétal takto dvanáct prototypů, s devátým se zřítil. Chtěl prodloužit křídla a posunout trup, ale konstruktéři to odmítli, prý by taková úprava stála padesát tisíc korun... Přece jenom nakonec letěl a ve vzduchu mu přestala reagovat výšková kormidla. Naštěstí těsně před pádem vyšlápl směrovku, a tak přežil, i když s proraženým krkem a mnoha zhmožděninami.

Kolik vlastně zažil nehod či krizových situací?

Předváděl letadla firmy Beneš-Mráz po celé Evropě a létal výhradně bez padáku, už proto, aby zákazníkům ukázal, jak svému stroji důvěřuje. Nouzová přistání ani nepočítal, třeba při letu do Jugoslávie se strojem značky Bestiola přistáli i s mechanikem v odlehlém, úzkém alpském údolí, protože jim došlo palivo. Místní jim pak snášeli v různých nádobách benzin a mechanik ověřoval jeho kvalitu čichem.

Cesta z ohně

Po obsazení Československa nacisty přešel Josef Koukal v srpnu 1939 hranici do Polska. To se už chystalo na válku s Německem a o československé piloty mělo velký zájem. Válka v Polsku v září 1939 však byla především chaotickým ústupem před silnou německou převahou. Poté, co po 17. září začal obsazovat Polsko z východu i Sovětský svaz, zajala Koukala Rudá armáda. Několikrát utekl a zase byl dopaden, k obměkčení sovětských důstojníků mu jednou pomohl i diplom dopravního pilota. Pod palbou sovětských pohraničníků přeplaval řeku Dněstr do Rumunska. Tam mu hrozilo vydání do protektorátu, opět ale utekl z vězení a dostal se přes Blízký východ do Francie a po její kapitulaci do Anglie. V té době, v létě 1940, začala německá luftwaffe s hromadnými nálety na Británii a českoslovenští letci byli vítanou posilou. Koukal absolvoval první let 21. srpna v řadách nově vzniklé 310. československé stíhací perutě na stroji Hurricane a 3. září sestřelil německou stíhačku Messerschmitt Bf-110C. Osudným se mu stalo 7. září, kdy vyrazil proti obrovské skupině letadel mířící na Londýn. Jedno německé sice sestřelil, sám ale dostal zásah do nádrže a jeho letoun začal hořet. Nemohl se z něj dostat, zle popáleného ho vymrštil až výbuch, při němž se jeho stroj doslova rozpadl ve vzduchu. Koukal letěl ještě přes tři kilometry volným pádem, aby uhasil hořící kombinézu. Kousek nad zemí otevřel padák a přistál na ostrůvku Sheppey v ústí Temže. Po injekci morfia ještě sám nastoupil do sanitky, po příjezdu do nemocnice k němu ale už jen zavolali kněze, aby mu dal poslední pomazání. Když neumíral, a naopak přicházel k sobě, odvezli ho do nemocnice Green Victoria k legendárnímu plastickému chirurgovi Archibaldu McIndoeovi, který během války proslul léčením popálených letců a jejich navracením do života. Josef Koukal byl jedním z jeho prvních pacientů.

Jak rozsáhlá byla zranění vašeho otce?

Byl popálen asi na dvaasedmdesáti procentech těla, na rukou a nohou měl černý krunýř, uniformu spečenou s kůží. Několik dnů ležel ve vaně napuštěné solným roztokem a ten krunýř mu odstraňovali. Byla to strašná bolest, a tak mu řekli, že až to nebude moci vydržet a bude upadat do bezvědomí, aby dal znamení, a oni přestanou. Když to z něho sloupali, měl většinu povrchu těla otevřenou pro infekci, díky mimořádné fyzické i psychické odolnosti ale přežil.

Jak dlouho trvalo, než se zase mohl vrátit do života?

Po návratu z války si musel bývalý letec vydělávat jako automechanik.Prodělal 22 plastických operací a vedle spálených rukou a nohou měl uhořelá i oční víčka. Půl roku mu na oči dávali jen mokré hadry, aby mu nevysychaly, pak mu je přišili zpátky. V oku měl dvě střepiny, ty mu raději nevyndávali. Přesto chtěl znovu létat a i přes nesouhlas lékařů se mu to podařilo. V zimě 1943 usedl s ohořelým obličejem a pokroucenýma rukama do letadla. Dochoval se nám takový kolíček na šňůrce, o kterém jsme dlouho nevěděli, k čemu sloužil, prozradil to po letech až jeho spolubojovník. Když se startoval motor, pilot musel zmáčknout na palubní desce magneta. Můj tatínek to ale zkroucenými prsty nedokázal, a tak k tomu používal tento nástroj. I přes svá postižení ale nakonec létal, a to i do boje.


Po návratu do osvobozeného Československa váš otec už nelétal - proč?

Zalétával ještě v Chocni stroj typu Sokol. V roce 1947 byl předvolán, už jako major, na vojenskou správu. Řekli mu: "Vy nemůžete být pilotem ani důstojníkem československé armády, protože máte pokroucené ruce, a hlavně zohyzděný obličej." Penzionovali ho jako válečného invalidu s důchodem 917 korun měsíčně. Bez podpory příbuzných, třeba bramborami, bychom nepřežili.

Oproti mnoha spolubojovníkům ze západního odboje ale unikl vězení. Bylo to tím, že byl invalida, nebo kvůli tomu, že v Luži nebyl tolik na očích?

Taky jsme si zažili své. V roce 1949 přišli komunisté, že nás vystěhují z našeho domu na náměstí, který tatínek před válkou oddlužil za peníze vydělané zalétáváním letadel. Plánovali tam zřídit kadeřnictví, zjistili ale, že tam není voda ani kanalizace, a tak od svého záměru ustoupili. Pak Státní bezpečnost zkoušela na otce různé věci, poslala třeba dva provokatéry, kteří se vydávali za Angličany a chtěli u nás přespat. Počítali s tím, že jim otec vyhoví, poruší tehdy danou ohlašovací povinnost a oni ho zavřou za pomoc špionům. Tatínek je ale odhalil podle jejich špatné angličtiny a neskočil jim na to.

V polovině šedesátých let ale mohl letět do Anglie. Jak se mu to podařilo?

Byl ve dvou spolcích, takzvaném Klubu morčat, který sdružoval popálené letce, a Klubu housenek, kde byli všichni, kteří vyskočili v boji z letadla padákem. Tatínka každý rok v září zvali na setkání popálených pilotů z celého světa, vždy odepisoval, že to nepůjde. V roce 1964 ho jeden z veteránů přijel pozvat osobně, a tak si tatínek zažádal o pas, vypadalo to ale také beznadějně. Opět tedy napsal dopis s omluvou. Za několik dnů k nám přijeli z StB v Hradci Králové, že prý je v zájmu vlády, aby letěl. Posadili ho do auta a večer byl zpátky i s pasem.

Vyznamenání hlavně pro živé

Josef Koukal zemřel 23. prosince 1980 na infarkt. Podle internetové stránky Free Czechoslovak Air Force si krátce předtím v umyvadle se studenou vodou umyl obličej, pak se postavil před zarámovanou fotografii doktora McIndoea visící na zdi v kuchyni. Díval se na ni asi minutu a pak se skácel k zemi. Tehdy byl po krátkém období tání v roce 1968, kdy získal tituly zasloužilý vojenský letec i pracovník v leteckém průmyslu, opět v nemilosti režimu. Hned po roce 1989 byl in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka a v roce 1996 dostal od prezidenta Havla medaili Za hrdinství. V říjnu 2010 navrhla vláda prezidentu Klausovi, aby Josefu Koukalovi propůjčil in memoriam nejvyšší státní vyznamenání, Řád bílého lva. Jenže Koukal nedostal nic. "Prezident Klaus vždy upřednostňoval vyznamenávání žijících veteránů," říká tehdejší hradní kancléř Jiří Weigl. "Vyznamenání in memoriam si přebírá někdo jiný a konkrétní příběh zapadne," dodává. Podle historika Michala Plavce, kurátora leteckých sbírek Národního muzea, je ale právě Koukalův příběh naprosto ojedinělý a pozornost si zaslouží: "Vše, čím si prošel a co si protrpěl, bylo skutečně mimořádné. Je jedním z letců, kteří by určitě nejvyšší vyznamenání dostat měli."

Autor: Šárka KuchtováFoto: , Archiv Josefa Koukala

Naše nejnovější vydání

TÝDENInstinktSedmičkaINTERVIEWTV BARRANDOVPŘEDPLATNÉ