Za první český zvukový hraný film je považován snímek Tonka Šibenice, který se divákům představil 27. února 1930 při slavnostní premiéře v pražském kině Alfa. Melodramatický snímek režiséra Karla Antona o prostitutce s dobrým srdcem natočený podle povídky Egona Erwina Kische původně vznikal jako němý a ozvučen byl až dodatečně. Stalo se tak po požáru tehdejších filmových ateliérů v Praze na Kavalírce koncem roku 1929.
Anton tehdy využil nabídky francouzské firmy Gaumont a v době, kdy se již začal ve filmu prosazovat zvuk, do ještě nedokončeného snímku dotočil několik zvukových scén v jejích studiích u Paříže. Film se pak promítal ve třech jazykových mutacích - v Německu jako Die Galgentoni a ve Francii jako Tonischka. Česká verze obsahovala navíc výstup písničkáře Karla Hašlera, který z plátna uvítal přítomné a zazpíval dvě populární písně Hradčany krásné a Když padá v Praze první sníh.
Do současnosti se dochovala jen francouzská verze filmu. Z české mutace Národní filmový archiv ochraňuje pouze prolog s Hašlerovými písněmi. Zhruba půl roku po Tonce Šibenici se v kinech představil film natáčený jako zvukový od samého počátku, nazvaný Když struny lkají. Ten se ale spíše než na mluvené slovo soustředil na hudbu a ruchy. Proto je možné za první skutečně mluvený český film považovat i C. a k. polního maršálka režiséra Karla Lamače, který měl premiéru v říjnu 1930.
K rozmachu filmu v Československu přispěla výstavba filmových ateliéru na pražském Barrandově, která začala v roce 1931. Prvním zde natáčeným snímkem byla o dva roky později Vražda v Ostrovní ulici.
