Nebylo mu ani devatenáct, když byl odsouzen k dvaceti letům těžkého žaláře. V uranových dolech si František Zahrádka (77) odpracoval třináct let. Přišel přitom na dva zlepšováky. Nyní patří k nejaktivnějším politickým vězňům a prezident mu udělil Řád TGM.
Svou roli v tom určitě sehrálo jeho angažmá při budování příbramského Památníku Vojna. Je to jediný lágr pro politické vězně, který se ve střední Evropě zachoval.
Kopec Vojna má satanskou kótu 666 metrů nad mořem. Napadlo vás někdy, že je to tady místo ďáblovo?
Rozhodně ne. Je to nádherný kopeček, z něhož je výhled na celou Šumavu.
To místo působí pěkně ponuře. Ztracené uprostřed lesa, kolem samé haldy, oplocení, strážní věže. Vzpomenete si na okamžik, kdy jste sem přišel poprvé?
Ano. Tehdy jsem už patřil mezi zkušené mazáky. Byl jsem zatčen v září 1949, tady jsem se ocitl až v lednu 1956. Měl jsem za sebou čtyřiadvacet měsíců samovazby na Borech a několik let v táborech Nikolaj a Vykmanov na Jáchymovsku.
Takže vás na Vojně nic nevyvedlo z míry?
Předtím v Jáchymově bylo všechno daleko drsnější a surovější, dokonce ani bachaři neměli o moc lepší podmínky než my. Přechod do vnitrozemí obvykle představoval naději na zlepšení. Navíc šlo o rok 1956, kdy celková situace - až do maďarských událostí - vypadala přece jen poněkud příznivěji. Tady se bohužel poměry pronikavě zhoršily už předtím, po nudlové aféře v červenci 1955.
O co šlo?
Náčelník tábora Vojík vydal rozkaz, kterým se měnily zavedené zvyklosti při vydávání stravy. Bylo to víc věcí, například na baráky by se přicházelo se studeným jídlem. K dovršení všeho v nudlích plavali červi. Takže vězni řekli: Ať si to Pingl sežere sám!
Kdo byl Pingl?
Náčelník tábora Vojík. Po válce dělal číšníka v Praze na Masarykově nádraží, pak se stal náčelníkem tábora. Později jsme se dověděli, že za války působil jako číšník i v kasárnách SS na Neveklovsku. Po roce 1989 sloužil ve věznici Vinařice na Kladensku, kde se také zastřelil.
Byla tedy vaše naděje, se kterou jste přicházel do nehostinného lágru u Příbrami, oprávněná?
Ti, kteří tady byli už pár let, měli kontakty na civilisty. Potkávali jsme se s nimi dole na šachtě, dělali jsme jejich partám pomocné práce.
V čem vám mohli civilisté pomoci?
Uvedu příklad z předchozího tábora. Když jsem přišel z Borů do Jáchymova, vážil jsem pětačtyřicet kilo. Už asi desátý den mi najednou na šachtě nějaký civil, Němec jako poleno, ani slovo česky neuměl, rozlomil svou porci svačiny a podával mi chleba s máslem a se syrečky. Nedovedete si představit, co to pro mě znamenalo.
A na Vojně to bylo podobné?
Ano, ale ty vztahy potřebovaly čas, musely vyzrát, abychom si navzájem začali věřit. Vždyť ten, kdo pomáhal muklům - třeba jim přinesl chleba, boty nebo doručil dopis od rodiny - riskoval ztrátu důvěry u zaměstnavatele. Pokud nebyl rovnou odsouzen za maření výkonu úředního rozhodnutí čili našeho trestu.
Za co jste byl vlastně odsouzen vy?
Od ledna do srpna roku 1949 jsem převáděl lidi přes hranici a navíc jsem byl v přímém kontaktu s Američany. Osmnáctého července 1949 se totiž za námi strhla přestřelka proti jiné skupině, a tak jsem se nemohl vrátit od hranice zpátky. Šel jsem tudíž dál a přihlásil se u Američanů na jejich zpravodajské ústředně v bavorském Straubingu.
Někteří lidé v té době převáděli za peníze...
Ale to v žádném případě nebyl můj případ. Já byl skaut! I když je pravda, že soud mě kvalifikoval jako přímého a placeného agenta. Hlavní argument prokurátora generála Vaňka zněl, že jsem na dopravu musel od Američanů potřebovat hodně peněz. Tak jsem řekl: „Chtěl bych ubezpečit pana generála, že se hluboce mýlí. Mám cestování zdarma, protože můj otec je železničář." Písařka i předseda soudu se tomu usmáli. V závěrečném rozsudku stálo, že jsem za to nic neměl.
Jaké lidi jste převáděl?
Ty, kteří to potřebovali. Církevní činitele z okruhů kolem katolické charity nebo litoměřického biskupství. Náš 10. skautský oddíl, s nímž jsem předtím prochodil Šumavu křížem krážem, měl od roku 1945 těsné kontakty také s československými letci 312. stíhací perutě Royal Air Force.
Ale to vám bylo patnáct let?
No ano. Vítali jsme je, když přistávali. Nezapomenutelné pro mě bylo i společné setkání s Rusy a Američany v chatě na Třístoličníku v roce 1947. Tehdy ještě ti všichni byli naši spojenci, až pak se to změnilo. Češi z 312. perutě dostali v únoru 1949 dokonce zákaz přístupu na letiště, byli posláni na dovolené a do armády už se nesměli vrátit. My skauti jsme to viděli jako hlubokou křivdu, a tak jsme jim pomáhali. Vodil jsem je jak do Německa, tak v opačném směru, aby zde mohli plnit úkoly proti komunistům.
Jak to v roce 1948 na šumavské hranici vypadalo?
Zpočátku jsem se skupinou vycházel z Volar na Haidmühle. Pak tam ale komunisti nahnali velké síly a začalo se tam hodně střílet. Musel jsem se přesunout. Dělal jsem třeba noční pochoďák ze Sušice až do Zwiesselu, padesát kilometrů. Vracíval jsem se za svítání kolem Hartmanic, kde už tehdy vznikal vojenský prostor Dobrá Voda, a bylo tam tudíž velmi živo. Měl jsem na sobě vojenskou uniformu bez hodností, a když jsem někoho potkal, mysleli si, že jsem kontráš. Já byl přitom ještě učeň a k tomu normálně chodil do práce, takže jsem si na převádění musel vybírat dovolenou.
Čím jste se učil?
Radiomechanikem. Zatčen jsem byl den po vyučení, třetího září 1949, okamžitě po návratu ze zaměstnání. Odsoudili nás v prosinci. Dostal jsem dvacet let, příslušník 312. perutě Sylvestr Müller trest smrti, později změněný na doživotí, poručík Bárta dvacet let a další spoluskautíci vyfasovali tresty do šesti let. Müller pak tady na Vojně zemřel při závalu v lednu 1954: z viny závodu.
V kriminálech byla tehdy vězněna elita národa: legionáři, protifašističtí bojovníci, antikomunisté. Zpočátku ale také Němci...
Když jsem přišel na Bory, tak byli kápové Němci. Ba co víc, na Nikolaji vedl táborovou samosprávu gestapák Jeníček. Kápovali nám až do léta 1955, kdy Adenauer navštívil v Moskvě Chruščova. Všichni vězni hlásící se k Němcům a odsouzení po roce 1945 pak byli v civilu odvezeni na česko-německé hranice.
Na Vojně se ocitli i komunisté odsouzení v procesu s Rudolfem Slánským. Jak svoje věznění snášeli?
Znám názory, které tehdy hlásal například Eda Goldstücker a další komunističtí vězni: že z nich chce strana tímto utrpením vytvořit opravdové kádry a že je jenom zkouší. Vězni tady na Vojně jim odpovídali: „No, ty vole, toho Slánskýho si teda na tý šibenici pěkně vyzkoušeli..."
Dá se říci, co bylo v lágru vůbec nejhorší?
To je jednoduché. Strašná buzerace. Sotva člověk vyfáral a zhltnul oběd, hned musel na „brigádu". V zimě jsme budovali hřiště, krumpáčem sekali skálu jen v lehkém oblečení: v triku, blůze, holinkách s onucemi. Obstarat kuchyň, to bylo jenom pro privilegované. Kdo si přinesl slupky z brambor a pak si je pekl na kamínkách, byl lord.
Obávaným místem na Vojně byl podzemní bunkr, kde si vězni odpykávali kázeňské tresty. Ocitl jste se tam někdy?
V bunkru ne, ale od února do dubna 1956 jsem strávil čtyřicet dní v táborové věznici. Ve dvacetistupňových mrazech. Deset ostrých, den venku, deset ostrých, den venku a nakonec dvacet dnů izolace. Denní dávka dvacet deka chleba, teplé jídlo jednou za tři dny. A to všechno jen na základě provokace, že se prý chci pomocí výbušnin pokusit o útěk, aby mě nemuseli po polovině odpykaného trestu pustit domů. Prezident Zápotocký mi totiž předtím snížil trest o sedm let.
Co se o bunkru vyprávělo mezi vězni?
Vzpomínám si, že v něm tři dny ležel mrtvý vězeň Kulda, kterého při pokusu o útěk zastřelili v rohu tábora. K jeho mrtvole nahnali za trest nocovat několik dalších vězňů, kteří o chystaném útěku něco věděli.
Myslíte si, že náčelník Jaroslav Duba, který bunkr nechal zřídit, bude ještě někdy potrestán?
Ne. Vždyť kromě pana Štěpána (šéf pražských komunistů, pozn. red.) nebyl uvězněn nikdo! Trestné činy byly na státních zastupitelstvích různě překvalifikovány. Ze zločinů proti lidskosti a ze zločinů pokusů o vraždu se udělalo „zneužití moci úřední". Jako třeba u vraždy mého spoluvězně Jaroslava Lukeše, kterého při pokusu o útěk postřelili a pak mu ještě vpálili kulku do hlavy, protože se pořád hýbal. Doba stíhání prý pominula.
Odnesl jste si z lágru nějaké zdravotní potíže?
Jak vidíte, ani na jedné ruce nemám všechny prsty celé. To jsou ty roky na šachtě. Ale jinak jsem to přežil bez úhony. Snad také díky tomu, že jsem nikdy nekouřil.
Pamatujete si na chvíle, kdy jste tábor Vojna opouštěl?
Naše „překopářská" parta, která razila směrové chodby na rudné žíly, šla v roce 1957 do sousedního tábora Bytíz. Tam jsem se na doporučení lékaře kvůli úbytku červených krvinek dostal na povrch a dál pracoval jako elektrikář. Díky ilegální podpoře ze strany civilistů, kteří mi sehnali přístroje a materiál, jsem začal experimentovat s tranzistory. Na šachtě se začalo používat elektronkové zařízení, které se občas porouchávalo, a tranzistory byly ideálním východiskem. Povedlo se mi zhotovit vzorky na vysokofrekvenční signalizaci mezi strojovnou a klecí, mám na to dva patenty. Po propuštění jsem uzavřel smlouvu s ČKD, které nechalo vyrobit několik signalizací a ty se pak používaly na šachtách. Jenomže poslední rok a půl trestu jsem strávil na Pankráci.
Proč zase Pankrác?
Někdo na mě píchnul, že vyrábím signalizaci. Vyšetřovali mě, jestli jsem vysílače z klece nechtěl použít pro komunikaci se zahraničím.
Do vězení jste šel v necelých devatenácti letech. Vracel jste se do jiné doby, navíc s cejchem „nenapraveného individua". Muselo to pro vás být těžké...
Ne, vůbec. Venku na mě čekal bratr. Pankrác jsem opustil třetího září 1962. Máma umřela v roce 1956, táta o rok později. Mistři z Bytízu mi nabídli, abych se vrátil k nim do uranových dolů. Nástup do práce byl, pravda, poněkud komplikovaný, protože na osobním oddělení seděla paní Vojíková, manželka náčelníka lágru. Když se tam najednou vracel někdejší státní mukl a chtěl nastoupit do práce, mohla zešílet. Fáral jsem jako elektrikář. Jelikož jsem potřeboval co nejvyšší výdělek kvůli důchodu, dělal jsem soboty i neděle, Vánoce a všechny svátky.
Započítal se vám do důchodu čas, kdy jste fáral ve vězení?
Do třetí kategorie jako třeba uklízečce.
Hořkost necítíte?
Byla by zbytečná. Kdo se začne užírat, s tím je brzy konec. V Příbrami jsem potkával lidi, kteří proti mně v roce 1956 zinscenovali ono řízení, že jsem se chtěl pomocí výbušnin pokusit o útěk. Když jsem je viděl, ty ubožáky, hlavně po převratu... Celý svůj život zasvětili pochybné ideologii a teď se utěšují tím, jaké se tu dějí nepravosti; Krejčíř a podobné kauzy.
Prosadit Památník Vojna bylo prý dost složité. Místní komunisté dělali všechno možné, aby tomu zabránili.
Nepřetržitě. Obvodní báňský úřad nám dal kategoricky zamítavé stanovisko, že je to tady poddolované. Když si přečtete jména úředníků, kteří to podepisovali, najdete je i na komunistické kandidátce. Nebo jiný příklad. Chtěli jsme prosadit název Památník obětí komunismu Vojna. Ale "oběti" i "komunismus" z názvu musely pryč, že by to prý bylo moc dlouhé.
Co říkáte na to, jaké sebevědomí zase komunisté získávají?
Ta ideologie je vadná, zločinná. Však se jim také nic nepovedlo, vždyť ani jedna země nežije ve šťastném komunismu. To je pro mě záruka, že se k ní už nikdy nevrátíme.
Před padesáti lety jste na Vojně zažíval spoustu strádání. Pomyslel byste někdy, že tady jednou budete provádět návštěvníky?
Vůbec ne. Já nebyl na historii, měl jsem blíž k technice. Že se tady ten památník povedl, je pro mě obrovské zadostiučinění, že pravdu jsme měli my.
František Zahrádka (77)
Rodina Františka Zahrádky byla v roce 1938 vyhnána ze Sudet po jejich obsazení Němci. Od roku 1942 bydlel s rodiči v Českých Budějovicích, kde rodina získala byt s domovnictvím. Vyučil se radiomechanikem, byl aktivním skautem a zapojil se do protikomunistických aktivit. Velkým vzorem pro něho byl jeho otec legionář. V roce 1949 byl zatčen jako přímý a placený agent, z dvacetiletého trestu si odseděl třináct let. V uranových dolech zůstal pracovat až do důchodu. Žije v Příbrami, zasloužil se o vybudování Památníku Vojna, kde provádí zájemce. Je předsedou příbramské organizace Konfederace politických vězňů.
