Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil sesadil dva vedoucí zaměstnance z jejich postů, protože na seznam soudců a státních zástupců s komunistickou minulostí se dostaly dva tucty jmen neprávem. Jenže to je jen začátek tahanic. A navíc - nic jiného než nedůstojné handrkování seznam stejně nepřinese.
Rozhodnutí Ústavního soudu, že veřejnost má právo znát komunistickou minulost soudců, je nesmírně problematické. Už jen tím, že se o něm dá s plnou vahou říci obojí: je dobře, že zaznělo, a je chyba, že zaznělo.
To, co ústavní soudce Vojen Güttler ve svém obsáhlém zdůvodnění uvádí, samozřejmě plně platí. Tedy že "cenzura informací v tomto směru je způsobilá snížit autoritu soudní moci", a že naopak "neutajení předmětného údaje může autoritu soudní moci posílit". Stejně tak platí, že "demokratické veřejnosti se nutně musí jevit jako absurdní trvat de facto na utajování členství kohokoli - tím spíše soudců - ve straně, jež byla vedoucí silou ve struktuře režimu, označeném samotným zákonodárcem za zločinný a nelegitimní".
Jenže stejně tak se demokratické veřejnosti nutně musí jevit jako absurdní trestat mladíky, kteří hajlují nebo se pyšní hákovým křížem, ale netrestat politiky, kteří se nestydí za hvězdu, srp a kladivo, tedy výsostné symboly strany, jež byla vedoucí silou ve struktuře režimu, označeném samotným zákonodárcem za zločinný a nelegitimní.
A rovněž nezbývá veřejnosti než pozdvihnout obočí, když Ústavní soud v Güttlerově verdiktu připouští, že "hodnotový systém členů KSČ byl často odchylný od hodnotového systému moderního demokratického právního státu a z povahy věci mohl - a stále může -ovlivňovat (v té které míře) rozhodnutí jednotlivých soudců-členů KSČ". Přičemž rok předtím jeho kolega Miloslav Výborný shledal, že "nelze z bývalého členství určité osoby v KSČ bez dalšího dovozovat, že by nemohla nezaujatě posoudit restituční případy, byť jde o případy, které mají původ ve zločinech komunismu". Pečlivé čtení samozřejmě ukáže, že se oba pohledy navzájem nevylučují. Jenže právě v tom tkví problém.
Tak by se dalo pokračovat dál. Česká společnost zkrátka od samého počátku dělala všechno pro to, aby se se svou komunistickou minulostí vypořádat nemusela, a zadělala si tak na komplikace, které jí dnes - kdy už by se vůle našla - takovou očistu de facto znemožňují. Každý podobný krok už dnes situaci jen zkomplikuje, přiostří, ale nic nevyřeší.
A tak se nakonec odvážný verdikt Ústavního soudu (nikoli Güttlerovou vinou, ale vinou kontextu, který jsme si jednadvacet let budovali a do nějž už se teď dá jen stěží napasovat) zvrátí ve svůj opak - vyvolá akorát rozpaky a hořkost. A připraví pár úředníků o místo.
