Téma o rudoarmějci znásilňovaných ženách v březnu až listopadu 1945 na území dnešní České republiky, které otevřel časopis TÝDEN, vyvolalo bouřlivou diskusi i mezi čtenáři zpravodajského serveru TÝDEN.CZ.
Vzpomínky pamětníků z druhé světové války zprostředkovávám čtenářům novin a časopisů už od roku 1994 a pravidelně se potkávám i s mnohými veterány I. československého armádního sboru generála Ludvíka Svobody. Rusové a Svobodovi vojáci totiž postupovali nacisty obsazeným Československem společně, a to s ohromnými a nikým nepopíratelnými ztrátami, jenže s dost odlišným přístupem k domorodcům. O tom mi často vyprávěl třeba letos devadesátiletý veterán a nyní generál ve výslužbě Mikuláš Končický. Známe se patnáct let a svým způsobem jsme přátelé. Končický byl do Svobodovy armády odveden coby volyňský Čech, a když jsem mu loni z jeho rodného ukrajinského Dubna dovezl flašku kořalky, dojal se k slzám.
První přímá svědectví o tom, jak Rudá armáda postupovala Československem nejen jako vojsko hrdinů, ale i jako banda rabiátů a násilníků, jsem slýchával právě od Končického. Tam, kde před Svobodovou armádou procházeli napřed rudoarmějci, totiž potkával samé vystrašené ženy. "To se mi stalo třeba při průjezdu Světlovem u Krmelína, což je nedaleko Ostravy, kde se mi vrhla jedna žena ze strachu k nohám. Plakala a česky nás prosila, ať probůh necháme na pokoji její dcery," vzpomíná Končický.
Rudoarmějci napřed znásilňovali Němky v oblastech s německou menšinou (takto byla třeba hromadně zneuctěna i budoucí manželka spisovatele Bohumila Hrabala), muži s rudou hvězdou na čepici ale s podobnou vervou mučili i Moravanky a Češky na Hané a Valašsku, v Praze, na Kolínsku i ve východních Čechách. "Vlítli k nám v noci do baráku a neznásilnili jenom mě a maminku, ale i sestru. Přiložili nám revolver k hlavě a chovali se jako zvěř," vypráví třeba pětaosmdesátiletá herečka Květa Fialová o svém mládí prožitém ve východočeském Borohrádku.
Oběti rudoarmějců jsem nikdy nezpochybňoval, o hrdinství Rudé armády ale toho dle mého názoru bylo za posledních sedmdesát let napsáno až příliš. Poctu si totiž konečně zaslouží i tisíce znásilněných a poté někdy i ubitých žen, jež se žádné omluvy či piety zatím nedočkaly. A čím více o běsnění některých ruských vojáků na území dnešní ČR budeme vědět, tím budeme blíže i k dějinné spravedlnosti. Napomoct tomu můžete i vy, když se na zlo páchané na ženách ruskými vojáky v roce 1945 zeptáte ve svém nejbližším okolí, mezi pamětníky, ale i ve vlastní rodině. Dost možná, že budete sami překvapeni.
A když budete chtít, pošlete tyto příběhy i časopisu TÝDEN na adresu motyl@tyden.cz.
Více o tématu čtěte v aktuálním vydání časopisu TÝDEN, které vyšlo v pondělí 23. března 2015.
