Vnést pochybovačný tón do pietní atmosféry po smrti Václava Havla se zdá být až nepřípadné. I ten, kdo jej považoval za symbol celé jedné epochy a v němž samém s Havlem cosi zemřelo, může mít ale z některých projevů truchlení po něm nepříjemný pocit.
Odchod osobnosti formátu Václava Havla je zážitkem tak unikátním, že jej člověk absolvuje sotva jednou za život. A tak lze skoro předpokládat, že v oblíbených anketách "Jak jste trávil 17. listopad 1989?" nebo "Kde jste byl, když se v New Yorku hroutila Dvojčata?" přibude i otázka: "Co jste zrovna dělal, když jste se dozvěděl o Havlově smrti?"...
Unikátnost onoho zážitku je asi důvodem toho, že na něj nejsme - a nemůžeme být - připraveni. Pro někoho byl sice v posledních dvaceti letech stěžejní skon Bohumila Hrabala, pro jiného Otty Wichterleho nebo Pepiho Bicana, ale odchod formátu Václava Havla tato země ve svobodné éře ještě nezažila. A tak se s ním každý snaží vyrovnat, jak umí.
K čemu Lex Havel?
Česká vláda se třeba rozhodla uctít prvního polistopadového prezidenta speciálním zákonem, který má konstatovat, že se Havel zasloužil o svobodu a demokracii. Ne že by tento nápad spadl z nebe, podobný zákon k uctění T. G. Masaryka známe z první republiky a v polistopadové éře byli podobně uctěni i Štefánik s Benešem. Kdo ví, co vedlo kabinet k takovému rozhodnutí. Že by nápad Havlova přítele Karla Schwarzenberga, kterému si ostatní jen netroufli oponovat? Anebo iniciativa samého premiéra, aby pietně pozakryl svou ideovou vazbu spíše k Havlovu tradičnímu oponentovi Václavu Klausovi?
Ať tak či tak, právní experti se chytají za hlavu. Zákon, který nezakládá žádnou povinnost? Zákon, který vlastně není možné porušit? Zákon, kterým politici interpretují historii? Zákon, který pasuje Václava Havla na giganta povinně i pro toho, kdo by s tím třeba nesouhlasil? Zmíněný zákon k uctění prezidenta Masaryka byl v roce 1930 výrazem jeho dobou podmíněného kultu a také byl přijat v časech, kdy ještě neexistovala státní vyznamenání, jak je známe nyní. K čemu ale takový zákon dnes?
Koupaliště Václava Havla
Není to však jediný rozpačitý projev posthavlovského smutnění. I sama podoba naplánovaného pohřbu s rakví na lafetě k jeho naturelu tak úplně nejde. Ale nešť, jednou byl prezidentem a globální celebritou, a tak se mu asi nemůže dostat stejně civilního a uvolněného pohřbu jako o měsíc dříve jinému gigantovi, Ivanu Martinu Jirousovi.
I státní smutek lze pochopit, i minutu ticha, ale když vicepremiérka Karolína Peake v přímém televizním přenosu vyzývá národ, aby se v těchto dnech vyvaroval zbytečných okázalostí, je to už nehavlovské až běda. Za takovou "okázalost" by se třeba právě na Magorově pohřbu jistě daly považovat lahve kořalky v rukou účastníků nebo živě zahraná píseň od U2 přímo v kostele.
Také už přímo prší nápady, co všechno se bude po Havlovi jmenovat. Fero Fenič by rád překřtil ruzyňské letiště, Hradečtí si po exprezidentovi chtějí pojmenovat bývalé náměstí Vladimíra Iljiče Lenina a brzy bude v každé větší vesnici Havlova ulice, škola nebo Havlovo koupaliště. A tam se bude na klouzačce prohánět onen malý, sotva školou povinný chlapeček, který v televizi v pozoru pronášel věty o tom, jak Václav Havel dokázal být obyčejným člověkem...
Snad se náš srdíčkový prezident všem těmto našim pietním krkolomnostem na své cestě kamsi výš jen pousměje pod vousy.
