25. červen 1914: Jedinou zprávou, kterou ve čtvrtek 25. června přinesl pražský deník Národní politika o cestě následníka trůnu Františka Ferdinanda na manévry v Bosně, byla krátká noticka o jeho nalodění na válečný křižník.
Ta zpráva v Národní politice byla opravdu skoupá: "Arcikníže František Ferdinand přijel do Terstu o 9. hod. 10. min. dopoledne zvláštním dvorním vlakem s velkou vojenskou družinou a odplul pak na lodi Viribus Unitis."
S následníkem z Chlumu až k řece Neretvě
Pojďme si cestu následníka trůnu do Terstu projet o něco podrobněji. S Královstvím českým se arcikníže František Ferdinand d'Este rozloučil na zámku v Chlumu u Třeboně v úterý ráno 23. června 1914 (v Chlumu arciknížecí manželé zanechali děti cestou z Konopiště). To bylo naposledy, kdy viděl zemi, která mu dala manželku i tři krásné děti. Cesta na manévry v Sarajevu byla od počátku smolná, skoro prokletá. Už na nádraží v Chlumu se arciknížecí pár dozvěděl, že salonní vůz má vážně technické závady, takže nástupce trůnu musel odjet do Vídně ve veřejném kupé I. třídy.
Ve Vídni se manželé rozdělili a František Ferdinand ještě ten den kolem půl desáté večer pokračoval v dlouhé cestě do Bosny oklikou přes Terst, zatímco jeho manželka Žofie z Hohenbergu měla jet do Sarajeva kratší cestou přes Bosanski Brod. Na vídeňském nádraží ale budoucí rakouský císař dostal další varování, že téhle cestě nemíní osud vůbec přát. V náhradním salonním voze zkolabovalo elektrické osvětlení, takže se přednosta stanice musel poníženě optat, zda si Jasnost vystačí s osvětlením pomocí svící. František Ferdinand reagoval s nadhledem, ironie mu byla vlastní. Prý pronesl něco ve smyslu, že se teď ve vlaku bude cítit "jako v hrobě". Na zmatky v rakouském eráru byl zvyklý, vždyť zastával funkci generálního inspektora veškeré branné moci.
Rychlovlak tedy ve 21.30 zamířil k rakouském přístavu Terst (dnes Itálie), kam dorazil ve středu 24. června 1914 v 9 hodin a 10 minut. Na terstském nádraží byl František Ferdinand uvítán dosti slavně, mimo jiné mu podal ruku místodržitel rakouské provincie Přímoří Konrad kníže Hohenlohe-Schillingsfürst a admirál Alfred baron von Koudelka. Následně se arcivévoda přesunul ke člunu, který jej přepravil na rakouský válečný křižník Viribus Unitis, na němž plul budoucí panovník podél úchvatného dalmatského pobřeží až k ústí řeky Neretvy, kde křižník zakotvil 25. června kolem páté ráno.
Jak se také vyhnout válce
A co se mezitím odehrálo v Čechách? Jeden vojáček rakouské armády se právě zachránil před případnou smrtí v zákopech I. světové války, neboť celou válku zřejmě prožil v base.
"V obci Litrbaších u Kraslice dlel v těchto dnech na dovolené u rodičů vojín 73. Pěšího pluku chebského J. Sandner. V sobotu večer zašel do místního hostince, kde mezi ním a několika mladíky vznikla prudká hádka, která přešla pak ve rvačku. Sandner použil při tom bodla, jež vetkl J. Köhlerovi, synu rolníka, s takovou prudkostí do prsou, že probodl mu i srdce, což mělo vzápětí za následek okamžitou smrt mladého muže. Vojín dal se na útěk, byl však v Kraslici následujícího dne zatčen a dopraven do vojenského vězení v Chebu," uvedla Národní politika ve čtvrtek 25. června 1914.
"V českobudějovických kasárnách zastřelil se závodčí od 6. setniny 88. pěš. pl. Antonín Haberzettl. Zoufal si prý z nešťastné lásky," oznámily také noviny z téhož dne. Možná to byla zcela zbytečná smrt, dost možná měl ale Haberzettl před sebou jen tak dva tři měsíce života a stejně měl zahynout již na srbské frontě.
