Čekalo se, že levicová opozice bude dštít oheň a síru. A že odbory vytáhnou své šiky na barikády. Kudla v zádech od ideově stejně naladěného prezidenta je ale pro premiéra Nečase při startu jeho reforem překvapením nepříjemným i trochu nezaslouženým.
První úder v páteční MF Dnes, proti uspěchané reformě penzí. Druhý v pondělí večer na Nově, proti zvýšení DPH. A třetí hned nato v úterý ráno, opět v MF Dnes a opět proti změně DPH.
Prezidentova ofenziva proti vládním reformám má podobu soustředného útoku v několika sledech a výhradně v nejsledovanějších médiích. Skoro to vypadá, že "píárový" mág Jiří Hrabovský po úspěšném završení akce lékařských vyděračů začal radit se strategií Pražskému hradu. A výsledky už jsou vidět: zaražená vláda blekotá cosi o osobním názoru prezidenta a penzijní reforma ztrácí drive dřív, než vůbec začala.
Za co, otče, za co?
V českém ústavním systému sice prezidentův vzdor fakticky mnoho neznamená, protože jakýkoliv jeho názor sněmovna hravě přehlasuje, ale symbolicky je to pro Nečasovu vládu nemilá patálie. K hlavě státu Češi tradičně vzhlížejí s posvátnou úctou. A když už pravicové reformě nevěří ani konzervativní prezident, mají asi pravdu ti, kdo ji označují za průšvih.
Věcně se přít o prezidentovy argumenty by bylo tématem pro několik konferencí. Pravicově založený občan při zprávách o zvyšování daní samozřejmě musí skřípat zuby. Jisté ale je, že rozjezd jakékoli reformy penzí se z něčeho zaplatit musí a "dépéháčko" je asi logičtější cestou než zvyšovat daně přímé, příjmové, které by více podvázaly pracovní trh a celou ekonomiku.
Zajímavější než rovina věcná je proto v tuto chvíli rovina politická. Václav Klaus dosud vystupoval v roli tu laskavého otce, tu chápavého protektora Nečasovy vlády. Ve chvíli, kdy se na stole objevuje obrys vůbec první reformy, staví se však proti svému chráněnci. Čeho je to asi signál?
Dvakrát nefér Klaus
Klaus je starý matador, který dobře ví: zdaleka nejen ve válce platí, že i špatné rozhodnutí je lepší než žádné rozhodnutí. Kabinet tu po složitém licitování s populistickými véčkaři dospěl k jakés takés dohodě o budoucnosti českých penzí. Klaus mohl projekt, jakkoli nijak ideální, otevřeně podpořit. Nebo mlčet a zdvíhat oči v sloup. Rozhodl se ale pro třetí variantu - otevřenou a tvrdou kritiku.
Pokud Klaus reformě vytýká, že je uspěchaná, pak je to nefér hned dvakrát. Za prvé: na to, aby se dlouze debatovalo o detailech reformy, měli politici minulých patnáct let. Už nejméně od poloviny 90. let totiž demografové a pojistní matematici bili na poplach, že s českými důchody to jde škaredě z kopce. Přitom jediné, co dokázaly třeba obě Klausovy vlády, nebyla změna systému, ale pouhé zvýšení důchodového věku ze 60 na 62 let.
A za druhé: prezident dobře ví, že rozjezd penzijní reformy je limitován mandátem této vlády s unikátní podporou 118 poslanců. Respektive je limitován první polovinou jejího mandátu, protože s blížícími se volbami reformní nadšení každé vlády rychle vyprchá. A když se Nečasova parta zadrhne hned na první reformě, žádné další už nebudou - a neúspěšný kabinet asi padne.
Tohle všechno Klaus určitě ví. Stejně jako to, že po téhle škrtací vládě přijde skoro jistě další rozdávací vláda levicová. Jedině snad že by to nějak souviselo s Klausovými plány do budoucna a jeho přesunem z hradních výšin zpět do reálné partajní politiky...
