Jako zlý sen chápou středeční stávku desetitisíce (a dost možná statisíce) státních zaměstnanců. Preferují klid na práci a vnitřní svět své kanceláře.
Ze 4,8 milionu výdělečně činných obyvatel republiky pobírá plat od státu 1,1 milionu zaměstnanců. Odbory odhadují, že 600 tisíc lidí z tohoto počtu se prý ve středu 8. prosince zúčastní "první všeobecné stávky státních zaměstnanců" po roce 1989. Respektive vůbec první v českých dějinách.
Z analýzy psychoanalýza
O tak vysokém počtu stávkujících pochybuji. Ve státních institucích jsem totiž minulý týden potkal hlavně ustrašené přidržtašky svých nadřízených, věčné bázlivce i věrné kancelářské myši, kterým úřad naplňuje smysl života. Pro časopis Týden jsem v centru Prahy připravoval analýzu českého úřednictva, abych nakonec usoudil, že většina tuzemských ouřadů potřebuje v prvé řadě dobrého psychoanalytika.
Napřed se úředníci rozohněně pustili do české vlády a vyjádřili obecnou podporu stávce, načež ostře odmítli osobní účast na protestu. Když posléze zjistili, že o jejich schizofrenním postoji míním napsat do médií, propadli panické hrůze. "Když o mně napíšete do novin, dám vás k soudu," vyhrožovali mi školníci, vrátní, úředníci výzkumných ústavů a ministerstev, kuchařky ve školních jídelnách či knihovnice. Se stávkou nechtěli mít nic společného. "Vyhodí nás z práce jako první," byli přesvědčeni. Když jsem pak svoje poznatky z terénu vyprávěl odborovým bossům, jen pokrčili rameny. "O tomto jevu mezi zaměstnanci státních institucí dobře víme," řekl Václav Pícl, první místopředseda Českomoravské konfederace odborových svazů, která středeční stávku koordinuje.
Jako za Palachova týdne
Připadal jsem si na těch pražských úřadech jako režimní novinář v lednu 1989, který se vyptává zaměstnanců národních podniků, zda přijdou příští den na Václavské náměstí na demonstraci proti komunistickému režimu.
Česká mentalita je totiž největším nepřítelem odborářů, dokonalým stávkokazem. "Pamatuji si dosud živě na jedny televizní zprávy z Palachova týdne v lednu 1989. V šotu se k demonstracím vyjadřovali číšníci z hotelů na Václavském náměstí," vybavuje si sociolog Jan Keller. Číšníci se nad demonstranty samozřejmě pohoršovali a vzkazovali jim, že u nás v republice se přece všichni máme dobře. "Dokonce protestující zvali na pivo, že si prý u sklenice zchladí svoje zbytečně horké hlavy," vzpomíná Keller na téměř dvaadvacet let starý televizní šot.
Přístup mnohých státních úředníků se od té doby nezměnil. Jejich názor rovná se názoru pana vedoucího, potažmo vládnoucího režimu. Vlastně je to dobře, že se stát může opírat o takto loajální úřednictvo, a to i v době, kdy na jejich platy přijde ze státního rozpočtu o deset procent méně financí než dosud. Je to pořád ta stejná loajalita jako za císaře pána, za první republiky i za komunismu. Tihle ouřadové žádnou revoluci neudělají, protože nahlas se odvažuje křičet jen několik stovek lékařů a odborových šéfů.
Dvacet let bez svobodného názoru?
Vůbec totiž není důležité, zda státní zaměstnanci jdou do středeční stávky s oprávněnými požadavky, či nikoli. Trapné je, že i dvacet let po revoluci se bojí vyslovit svůj názor. A to si nemyslím, že je u nás menší míra demokracie než třeba v Řecku.
Po helénským sluncem je ovšem stávkování státních zaměstnanců národním zvykem, takže když jsem při letošní únorové generální stávce v Aténách oslovoval školníky a úředníky, každý se napřed hrdě představil a pak pronesl plamenný projev o shnilé vládě a ještě shnilejší Evropě. Z amplionů v centru Athén zněla revoluční píseň o "tanci na granátech" a davu demonstrantů se zmocňovala skutečná bojová nálada.
A to je v Řecku plat ve státní správě 2,5krát vyšší než průměrná mzda v soukromém sektoru, což je evropská rarita. "Mám známou, která dělala ve státní správě a do důchodu odešla v pětatřiceti letech," vypráví o poměrech v řecké státní správě Zacharula Joaniduová, místopředsedkyně Asociace řeckých obcí v ČR, která část roku tráví v Řecku organizací táborů pro děti tuzemské řecké menšiny. "Přitom úředníci mají nohy na stole a posílají vás od čerta k ďáblu. Jednu žádost na ministerstvu vnitra jsem vyřizovala deset let, než jsem našla známého, který mi za úplatu pomohl," vypráví. Snem řeckých studentů se prý stalo místo ve státní správě, nikoli snaha uspět ve vědě či podnikání.
Bůh nás tedy chraň přes sebevědomím řeckých státních zaměstnanců. A bůh nás zbav postkomunistické zbabělosti domácího úřednictva, bázně kantorské a strachu českých knihovníků. Schizofrenní požadavek? Možná, raději se objednám u psychoanalytika.
