Koncentrační a vyhlazovací tábor v Osvětimi byl osvobozen 27. ledna před šestašedesáti lety. Český stát se ale podnes nedokázal vyrovnat s restitučními nároky poškozených Židů. Tedy spíše nechtěl.
Někdy na sklonku 19. století se městečko Frýdek proměnilo v textilní metropoli Slezska. Mohl za to židovský rod Landsbergrů, což náležitě ocenil i císař pán a jednoho z Landsbergrů povýšil do šlechtického stavu.
Bojoval, a stejně prohrál
O půlstoletí později do země vtáhla vojska Adolfa Hitlera. Textilní továrny zkonfiskovala a Landsbergry hodlala vyhladit. Jistý Ota Landsberger se tomu snažil bránit se zbraní v ruce a v létě roku 1939 utekl do Polska a přidal se ke vznikající jednotce československých legionářů. "Neudělám Hitlerovi radost být slabý. Na mysl mi přichází Karel May, romantik z chlapeckých let. Vlastně by se mi teď hodilo laso a opakovačka Old Shatterhanda," zapsal si tehdy do deníku.
Ota válku přežil, stejně jako někteří další Landsbergrové. Doma ve Frýdku však v pohnutém roce 1945 o přeživší židovskou rodinu nikdo nestál a díky dekretům prezidenta Beneše zůstaly fabriky "v rukách československého lidu".
Pak přišel rok 1989 a vnuk zmiňovaného Oty se znova začal dožadovat alespoň části z ukradeného majetku. Na továrny rezignoval, rodina požádala jen o dva činžovní domy, které vlastnila v Ostravě a v Praze. Nedostala nic, protože domy přece nacisté zkonfiskovali již v roce 1939 a české restituční zákony uznávají jen oběti komunistických konfiskací po únoru 1948.
Podobných příběhů lze po českých zemích nasbírat stovky. Stát sice zařadil do kalendáře nový významný den - Den památky obětí holocaustu (27. leden), nicméně o konkrétní oběti nacistických zákonů se nezajímá. Naděje svitla až loni v červnu, když se Česko přidalo k dohodě 43 zemí, dle které je nutno navrátit i židovské majetky zabavené nacisty v letech 1933 až 1945. Záhy opět zhasla. Dokument má totiž jen doporučující charakter.
Litujeme oběti, hlavně ty cizí
Ostravák Walter Kranz žil před válkou s rodiči v luxusním bytě v centru města. Maminka pana Kranze byla árijka a katolička. Otec byl ale Žid, takže Kranzova sestra Lilian musela ve čtrnácti do Terezína. A hned za ní i otec obou sourozenců. Walter Kranz mezitím v Ostravě z nařízení nacistů pořizoval soupisy zabaveného židovského nábytku. Čím nacističtí pohlaváři pohrdli, to se posléze veřejně dražilo za babku. A ostravští Češi hltavě nakupovali.
Ve vyhlazovacích táborech nakonec zahynulo devadesát procent ostravských Židů. Walter Kranz přežil a předloni mi vyprávěl, jak celý život nemohl zapomenout na povzdech, který slyšel po návratu z lágru od českých sousedů: "To se zrovna ten náš Žid musel vrátit!" Sousedé totiž Kranzům opatrovali některé rodinné šperky a po válce se jim získané cennosti nechtělo vracet.
O přeživších obětech holocaustu podobně smýšlel i komunistický režim. Podivné je, že stále stejný vzkaz slyší Židé i dvacet let po sametové revoluci. "Je nám to všechno velice líto," litují domácí politikové šest milionů evropských obětí holocaustu, "ale to se museli z lágrů vrátit i čeští Židé!"
