Pátek 27. února 1948. Prezident Beneš přijal novou kolaborační vládu, kterou však nevnímal jako úplně „zrádcovský útvar". Všichni tak nějak chtěli věřit, že omezení demokracie je pouze dočasnou záležitostí. Když nová Gottwaldova vláda přednesla 11. března 1948 před poslanci parlamentu svoje programové prohlášení, všech 230 přítomných program odhlasovalo. Pouze jedenáct poslanců zapochybovalo a před hlasováním opustilo sál.
Hluboký demokratismus
„Prokázali jsme před celým světem hluboký a upřímný demokratismus našeho státu," prohlásil po slibu vlády její předseda Klement Gottwald. Stejná slova pak otvírala i následné vydání Rudého práva. Odstupujícím ministrům, potažmo i Benešovi Gottwald vzkázal: „Nebudou nám dávat lekce z demokracie a ústavnosti ti, kdož mají na svědomí Mnichov."
Slib složila vláda na Pražském hradě 27. února o půl jedenácté dopoledne. I Gottwald přísahal na ústavu, kterou přitom permanentně porušoval. „Slibuji na svou čest a své svědomí, že budu svědomitě a nestranně konati své povinnosti a budu šetřiti ústavních i jiných zákonů," zavázal se Klement Gottwald. A co nové vládě popřál prezident Beneš? „Chcete vést státní věci novými cestami a novou formou demokracie. Přál bych vám, národu i státu, aby to byla cesta šťastná pro všechny," řekl Beneš a připomněl, že jmenování vlády pro něho bylo těžkým rozhodnutím. Nakonec prý rozhodlo, že se obával „všeobecného zmatku", ve který se prý vládní krize mohla snadno proměnit. Nakonec si Beneš s Gottwaldem vzájemně popřáli „dobré zdraví a hodně síly". Beneš zemřel ještě během roku 1948. Gottwald jen o pět let později.
Letadly pro maso
A jak pracovali noví ministři? Třeba ministr zahraničního obchodu Antonín Gregor (KSČ) podle Rudého práva poprvé navštívil svůj úřad právě v pátek 27. února ve 13 hodin. Už během půlhodiny prý učinil řadu zásadních rozhodnutí. „Úředníky ministerstva poslal letadly do zahraničí, aby provedli nákup dostatečného množství masa pro naši výživu," informovalo Rudé právo.
Tentýž deník sledoval i nástup ministra průmyslu Zdeňka Fierlingera. „Především půjde o uskutečnění požadavku sjezdu závodních rad - provést druhou etapu našeho znárodnění," pohrozil podnikatelům. Ve skutečnosti už „divoké znárodňování" druhý den probíhalo. Akční výbory převzaly vedení mnoha stovek fabrik.
Protilidový Peroutka
Svobodné noviny zdůvodnily, proč z pozice šéfredaktora musel odejít Ferdinand Peroutka. Prý se „svým protilidovým postojem pokusil rozložit jednotu národa a jeho pracujících příslušníků a zmařit tak klidný demokratický vývoj k socialismu". Všem jeho někdejším kolegům, kteří nadále pracovali v redakci, se přece nad takovým textem musel zvedat žaludek. A nebo ne? Mohou se morální postoje demokratického novináře i jeho svědomí skutečně měnit z hodiny na hodinu?
Omluvou snad je, že se věřilo na určitou dočasnost. Podobně jako po sovětské okupaci v roce 1968. Také část nových ministrů v Gottwaldově vládě ustavené 25. února 1948 naivně smýšlela, že nekomunistické strany opět nabudou na významu a že se v květnu uskuteční svobodné parlamentní volby. Tak přemítal mimo jiné místopředseda vlády za sociální demokracii Bohumil Laušman¨(1903-1963). Ve vládě přitom vydržel jen do června, posléze emigroval, ale StB ho vypátrala v Rakousku a deportovala do Prahy. Za vlastizradu dostal sedmnáctiletý trest a zemřel za podivných okolností přímo v pražské ruzyňské věznici.
„Takovou spořádanou revoluci svět ještě neviděl," prohlásili prý zahraniční novináři na páteční schůzce s šéfredaktorem Rudého práva Vilémem Novým.
Foto: archiv
