Kraje mají povinnost zajistit lidem se zdravotním postižením dostupnost vhodné sociální služby. Veřejná moc nemůže rodiny "nechat na holičkách", rozhodl Ústavní soud. Neznamená to, že kraj musí zajistit konkrétní péči podle ideálních představ. Nemůže ale zůstat nečinný s poukazem na to, že vhodné zařízení neexistuje, případně má plno.
"Je potřeba si uvědomit, že každý člověk, i se speciálním a vážným zdravotním postižením, má právo na adekvátní sociální službu," řekla soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková.
Ústavní soud konkrétně vyhověl stížnosti podané jménem autistického mladíka, kterému úřady dlouho nedokázaly zajistit umístnění ve vhodném zařízení. Spor se vrací k Nejvyššímu správnímu soudu (NSS). Rodina v žalobě poukazovala na nezákonný zásah spočívající v tom, že město ani kraj nezajistily dostupnost náležité sociální služby.
"Je to přelomový nález Ústavního soudu, který potvrzuje právo osob na dostupnou, adekvátní a přístupnou sociální péči a taktéž na soudní vymahatelnost sociální péče," řekla Tereza Bártová, právnička z Fóra pro lidská práva.
"Rozhodnutí Ústavního soudu přináší naději, že dostupnost sociálních služeb pro lidi s autismem se konečně zlepší. Soud uznal, že každý člověk s postižením má právo na nezávislý život, a je teď odpovědnost krajských úřadů takové právo pomoci naplňovat, což se doposud nedělo. Důležitá zpráva dnešního dne zní, že takového práva je možné se domáhat soudní cestou," uvedl Petr Třešňák, předseda spolku Děti úplňku, který usiluje o systémovou změnu fungování sociálních služeb v Česku.
Mladý muž trpí poruchou autistického spektra, je středně těžce mentálně postižený, jeho diagnóza se projevuje závažnými poruchami chování. Potřebuje nepřetržitou péči a dohled. Až do února 2016 se o něj staraly jeho více než osmdesátiletá babička a také matka, jež sama není zdráva a je v částečném invalidním důchodu. Osobní asistenci v omezeném rozsahu a odlehčovací pobyty poskytoval chlapci Národní ústav pro autismus (NAUTIS).
Rodina opakovaně kontaktovala různé poskytovatele sociálních služeb s žádostí o umístění hocha, avšak bez úspěchu. Nešlo to buď kvůli naplněné kapacitě, nebo kvůli tomu, že nepatřil do cílové skupiny. Rodina se obracela také na Městský úřad Rakovník a Středočeský kraj s tím, že jejich situace je velmi tíživá a péče o chlapce v domácím prostředí se postupně dostává na hranici zvladatelnosti.
Úřady rodině zpravidla jen doporučily obrátit se na konkrétní poskytovatele služeb, případně zkoušely kontakt zprostředkovat, k úspěchu to nevedlo. Od 1. února 2016 má chlapec místo v domově se zvláštním režimem v Libčicích nad Vltavou. Jeho umístění se podařilo dohodnout bez přímého přispění úřadů, jde o nestátní zařízení.
Krajský soud v Praze původně konstatoval, že se Středočeský kraj dopustil nezákonného opomenutí, když neučinil cílená a konkrétní opatření k dostupnosti sociálních služeb. Ve vztahu ke krajskému úřadu a rakovnickému městskému úřadu soud žalobu zamítl.
NSS ovšem následně zrušil i výrok konstatující nezákonnost postupu Středočeského kraje jako samosprávného celku a žalobu zcela odmítl. Konstatoval, že všeobecné veřejné subjektivní právo žadatelů na poskytnutí konkrétní služby sociální péče v požadovaném časovém horizontu a na vymezeném území nelze dovodit ani z mezinárodních smluv, ani ze zákona o sociálních službách. Nyní musí NSS rozhodovat znovu, bude vázán názorem Ústavního soudu.
