Časopis TÝDEN se sedmdesát let po válce pokusil o smíření dávných nepřátel a vyzval veterány wehrmachtu i Svobodovy armády, kteří dosud žijí v Česku, aby si podali ruce. Němečtí vojáci odmítli, někteří svobodovci by jim přitom ruku podali.
Je to příběh bez happy endu. Právě se sice slaví 70. výročí konce války a devadesátiletí vítězové jsou vláčeni z jedné oslavy na druhou, poražení však na pietních aktech chybějí. "To by se ani neslušelo tam chodit," říká Hubert Fuss z Kozmic na Hlučínsku v okrese Opava, jenž do německé armády narukoval v roce 1944. Prosba reportéra TÝDNE, zda by si v rámci 70. výročí konce války nepodal ruku s bývalým nepřítelem, ho docela vyděsila. "To není dobrý nápad. Aby mi pak někdo říkal, že jsem se na stará kolena potentoval, o to vůbec nestojím. Jednou to byl nepřítel, tak nepřítelem zůstane," přemítá Fuss.
Václav Přibyl je jedním z nejzkušenějších válečných harcovníků mezi posledními žijícími veterány z armádního sboru, který v roce 1942 zformoval v sovětském Buzuluku velitel Ludvík Svoboda. "Na tribuně bychom se asi nepředváděli, ale tady v parku bych veteránovi z wehrmachtu klidně podal ruku. Třeba i hned, s tím nemám problém," tvrdí Přibyl během oslav konce války. Dvaadevadesátiletý Přibyl pracoval už jako student v řadách domobrany Moskvy a se Svobodovou armádou válčil u Kyjeva i na Dukle. Německé veterány však chápe: "Asi to bude i tím, že my jsme vítězové a oni poražení, i když je dnes zbytečné takto nás rozdělovat. Já ale s Němci nemám žádný problém a jako rodák z Kyjeva se hluboce skláním před kancléřkou Angelou Merkelovou za její snahu urovnat rusko-ukrajinský konflikt."
Jednadevadesátiletý Bedřich Opočenský je jedním z posledních tří žijících tankistů Svobodovy armády, s podáním ruky někdejším nepřátelům také nemá problém. Žije v malé vesničce Sedlec na Litoměřicku, která byla do konce války osídlena výhradně českými Němci. "Když se jednou přijeli podívat bývalí majitelé domu, v němž bydlím, padli jsme si do oka a stali se z nás nerozluční přátelé, za nimiž jsem jezdil i do západního Německa," vypráví Opočenský. Přitom někdejší německý majitel domu bojoval za wehrmacht.
V Česku žijící veteráni wehrmachtu ovšem odmítají symbolické usmíření také ze strachu. Devětaosmdesátiletý Ludvík Smolka z Vřesiny na Hlučínsku rukoval v roce 1943 a na východní frontě zažil peklo. Bezprostředně kolem něho se neustále hromadily kupy mrtvých spolubojovníků, přičemž podobně to muselo vypadat i na druhé straně fronty. "Z celé roty nás po jednom boji zůstalo jen sedm," popisuje vražedné manýry v oblasti dnešního Pobaltí a slzy se mu derou do očí. Rotu totiž původně tvořilo až dvě stě vojáků. "Ne, zkušenost mi říká, ať si tu ruku s někdejším nepřítelem nepodávám," vysvětluje.
* Proč ještě veteráni wehrmachtu odmítají podat ruku někdejším nepřátelům?
* Ruku ale odmítají podat i někteří veteráni Svobodovy armády, jaké mají důvody?
* Kde v České republice žije nejvíce veteránů wehrmachtu?
* Kdo z někdejších obyvatel Československa vlastně musel bojovat za německou armádu?
Odpověď na tyto a další otázky naleznete v novém vydání časopisu TÝDEN, které vychází v pondělí 11. května 2015.
