Vítkov 2009. Jak žijí oběti a žháři po sedmi letech

Sedm let po žhářském útoku ve Vítkově jsme navštívili rodinu oběti i famílii jednoho ze žhářů. Zákon se sice snaží oddělit zlo od dobra, rodiče však své děti milují i v roli viníků. Trpí matka popálené Natálky (9) i maminka Vaška (28), jenž zůstane v base ještě 14 let.

U rodičů žháře

Před rodinným domkem v Petrově v Jeseníkách si na pískovišti hrají dva předškoláci. "Báboličko, bábá, bá bá bačko," klepe na kyblíček s pískem jeden z capartů, ale když ho vyklopí, druhý rošťák mu bábovičku zboří. "Tadádá dád dá, béééé," trochu se zlobí poškozený. Na atak ale v minutě zapomene a sype do kyblíčku další písek s vidinou lepšího výsledku. Ti kluci s bábovičkami jsou bratranci. A zároveň synovci Václava Cojocara, jednoho z aktérů asi nejznámějšího žhářského útoku s rasovou motivací, jenž se odehrál v noci z 18. na 19. dubna 2009. Za zapálení domu romské rodiny ve Vítkově, v němž byla téměř smrtelně popálena dvouletá Natálka, dostal Cojocaru dvacetiletý trest. Šanci napravit rozkopanou bábovičku tak bude mít až za 14 let.

Když si pro něho do Petrova v srpnu 2009 přiletěla vrtulníkem zásahová jednotka, jeho dvě sestry ještě potomky neměly. Teď každá vychovává syna a bratr Jiří se rovněž těší na narození prvního dítěte. "Přibývá nás," je ráda Vaškova matka Vítězslava Cojocarová. Hrozně ji ale bolí, že syn zná rodinné štěstí jen zprostředkovaně, přes mříže obávané věznice na Mírově. "Stalo se. Samozřejmě, že neměl ve Vítkově co dělat a má spoluvinu na zmrzačení té holky. Trest si zaslouží, ale ne tak vysoký, vždyť je to dobrý kluk," míní matka odsouzeného.

Doma u Natálky

I když se devítiletá Natálka pousměje, svaly na popálené tváři úsměv promění ve výraz, který připomíná zděšení. Je neděle odpoledne a od Siváků v Budišově nad Budišovkou zrovna odešla návštěva. "Nezlobte se, Natálka je unavená, cizího člověka už dneska nesnese," vítá nás dost odměřeně Natálčina matka Anna Siváková. Dům v Budišově nad Budišovkou, zapadlém městečku na pomezí Moravy a Slezska, září oranžovou fasádu. Rodina ho koupila za 540 tisíc korun z výtěžku charitativní sbírky. Siváková v předsíni vypráví, jak jí Natálka dává zabrat. Musí s ní jezdit po špitálech a každý den i do školy, kde dceři slouží coby asistentka. V době tragédie sice Natálka byla temperamentní dvouletá holčička, která už živě žvatlala a běhala po domě, ale po téměř roční léčbě v ostravské nemocnici zase zapomněla mluvit. A moc prý nemluví dodnes. "Spolužáci ji naštěstí berou dobře, popáleniny na obličeji nebo tři prsty na pravé ruce už nevnímají jako něco divného," je přesvědčena její matka.

Tu se otevřou dveře do předsíně, kterými zvědavě nakoukne Natálka. "No tak pojď k nám," vyzve ji máma. Ostych je za chvíli pryč. A když se představím jako bývalý učitel, dívka zpozorní a snaživě odpovídá na mé dotazy. "A, b, c, d, e, f, g, h...," vzorně přeříkává abecedu. A bryskně spočítá, kolik je dva plus dva i dvakrát dva. "Vanesa," prozradí i jméno nejlepší kamarádky ze třídy.

* Václav Cojocaru sedí na Mírově s dalším ze žhářů Ivo Müllerem. Jak tráví všední dny? Pracují? Přemítají, jak ve vězení vydrží ještě 14 let?

* Co přeje matka popálené Natálky žhářům z Vítkova? Proč by jim trest nejraději ještě navýšila?

* Kde jsou uvězněni další ze žhářů? Kolik korun platí odsouzení každý měsíc Anně Siváková jakožto odškodné za způsobenou tragédii?

* Proč tatínek Natálky dlouhodobě nepracuje?

ODPOVĚDI NEJEN NA TYTO OTÁZKY SI PŘEČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI.