Řada hlavně státních škol přistoupila na systém "každé pondělí poslat rodičům a studentům e-mail se zadáním na další týden a instrukcí, že až se za pár týdnů školy znovu otevřou, učitelé je z toho vyzkoušejí". To je katastrofický přístup.
Autorem komentáře je Ondřej Kania, ředitel společnosti JK Education, zřizovatel Pražského humanitního gymnázia a dvou amerických škol v Česku a jedné na Slovensku. |
Od druhé poloviny února mi začalo být jasné, kam celá situace směřuje. Na našich školách jsme zahájili soupis seznamů dětí, které byly v poslední době v nějaké z rizikových zemí. Tyto děti jsme nechali doma a fungovali s nimi virtuálně. Prakticky od konce února jsme naše školy připravovali na to, že budeme muset zavřít. Z kamenných se zkrátka musely stát školy virtuální. To se nám během krátké doby povedlo.
Stres a panika
Nejprve je potřeba říci to zásadní: počítáme s tím, že školy budou zavřené až do konce školního roku, a v tomto módu tedy budou muset fungovat několik měsíců. Podle toho jsme také začali výuku organizovat. Nejdůležitější ze všeho je nepřistupovat k tomu, nač najela velká část především státních škol, tedy že každé pondělí přijde rodičům a studentům e-mail se zadáním na celý další týden - obvykle seznamy stránek v konkrétních učebnicích a dlouhých prezentacích, které si student musí projít a zapamatovat. To vše s pokynem, že až se za pár týdnů (což se nestane) školy znovu otevřou, učitelé je z toho vyzkoušejí.
To je samozřejmě katastrofický přístup. Jednak je potřeba vzít v úvahu všeobecný stres a paniku, které ve společnosti panují, a jednak v podstatě omezení svobod - není možné chodit do kina, s kamarády ven, nelze si zahrát fotbal a podobně. V tomto modelu mají být tedy studenti několik měsíců zavřeni doma a neustále se něco učit nazpaměť a plnit monotematické úkoly. Nemluvě o tom, že tento modus operandi dělá z rodičů učitele.
Rodiče jsou přitom sami o sobě vystresovaní, protože musejí pracovat z domu, kde není nejklidnější prostředí, do toho shánějí roušky, a někteří dokonce dostali od zaměstnavatele informaci, že se ruší provoz nebo výroba a že "uvidíme, co se stane".
Řekněme, že velká část škol situaci pojala tak nějak po česku: uděláme to, jak jen nejjednodušeji to jde, a vše přehodíme na rodiče, protože učit se nové věci se nám nechce. Takhle to ale opravdu vypadat nemá. Je to nezodpovědné a neudržitelné.
Jak vytvořit virtuální třídu
Jak by tedy měla vypadat virtuální škola? Mohu to demonstrovat na tom, jak fungují naše čtyři školy. Především jde o to, že veškerá naše výuka je organizována v Google Classrooms, což je nástroj na organizaci výuky. Každý učitel má svou virtuální třídu, ve které jsou přítomni studenti. V každé třídě je, stejně jako na Facebooku, nástěnka, kam učitel píše nejrůznější informace a upozornění, například na nově zadaný úkol, který vytvoří přímo v systému. Je rovněž možné přidat do tříd rodiče, aby měli prostřednictvím kalendáře přehled, jakou práci a kdy mají děti zadanou a dokdy je třeba ji odevzdat. Občas je pomoc rodičů nutná, jelikož ne všechny děti jsou samostatné a dokážou si řídit čas. Takto tedy funguje organizace výuky. Dále má každý pedagog dvě hodiny denně "virtual office hours", kdy je k dispozici pro individuální konzultace se studenty.
Tímto samozřejmě popisuji formy výuky a její organizaci, ale nejdůležitější je obsah. Škola je o učitelích a způsobu, jak konkrétní kantor přistupuje ke své práci a studentům. Musím říci, že naši učitelé takto virtuálně pracují nepochybně mnohem více, než když školy fungují v "kamenném módu". Všichni to pojali jako velkou výzvu, něco úplně nového, co nikdy předtím nezažili.
Mnozí z nich řeší některé své hodiny tak, že si v konkrétní čas povolají studenty na videokonferenční aplikaci Zoom a v podstatě učí tak, jak by učili ve škole, ovšem ve virtuálním prostoru. Dále tyto hodiny často nahrávají a poté třeba umístí na YouTube, aby se na ně studenti v případě nejasností nebo neporozumění látce mohli podívat znovu. Někteří pedagogové ve svých hodinách pojímají celou situaci ještě jinak: prostřednictvím nástroje Zoom se nahrají při vysvětlování určité problematiky - to slouží především pro typ látky, který je studentům potřeba vysvětlit.
Studenti dále samozřejmě dostávají různé kreativní projekty a úkoly, ať už skupinové, nebo individuální. Například na naší American Academy in Prague máme aktuálně skupinu studentů, která tvoří ve hře Minecraft přesnou repliku naší školy, protože zde chceme uspořádat virtuální dny otevřených dveří pro zájemce o studium. Jde o jeden příklad z mnoha velice kreativních a interaktivních úkolů, které naši učitelé studentům dávají.
Šance se vzpamatovat
Přiznám se, že tuto celou situaci vnímám jako obrovskou příležitost pro celé školství. Školy našeho typu, které jsou soukromé, mají učitele z celého světa a jsou velice dobře vybavené a řízené, s tím nemají a nebudou mít problém. Vzdělávací instituce státní, ale i některé soukromé, které v digitalizaci a modernizaci formy i obsahu výuky zaspaly, se budou muset vzpamatovat. Před koronavirem padala několik let slova o tom, že svět se změnil a mění a děti potřebují jiné vzdělávací ústavy: takové, které je připraví na rychle se měnící globalizovaný svět, kde nejdůležitější kvalitou člověka nejsou znalosti, ale různorodé schopnosti a umění adaptace. Podle mě jsme toho zatím v České republice obecně nedosáhli.
Koronavirus ale přináší situaci, kdy není možné měnící se svět ignorovat. Zavřením škol (které zůstanou uzavřené spíše měsíce než týdny) budou vzdělávací ústavy nuceny se přizpůsobit, digitalizovat, naslouchat zpětné vazbě od studentů a rodičů. Není možné na několik měsíců udělat z rodičů, kteří musejí být zavřeni doma a pracovat na home office, suplující učitele, již s dětmi vše absolvují, a kantoři budou jen sledovat v e-mailech, jak jim chodí splněné úkoly. Naštvaní budou rodiče i děti a na konci se proti takto fungující škole vzbouří (snad).
Jsem přesvědčen, že koronavirus změní školství, především to české, více než jakákoli vláda za posledních třicet let. Teď se ukáže, jak jsme schopni se jako národ a především jako lidé ve školství adaptovat na situaci a poradit si.
Učitel není pošťák
Taková změna s sebou samozřejmě nese spoustu rizik. Je důležité, jak dlouho v takovém módu budeme muset všichni fungovat. Děti se tímto způsobem nepochybně naučí více než kdy dříve využívat v rámci školy technologie, budou se muset naučit osobní zodpovědnosti, řízení svého času a dalším užitečným věcem. Bude jim ale chybět reálný sociální kontakt, který je spolu s předáváním znalostí a schopností nejdůležitější úlohou školy. Otázka tedy zní, jak se absence rozmanitého sociálního života, ať už ve škole, nebo mimo ni, promítne do duševního zdraví žáků a studentů. I vzhledem k tomuto riziku je zásadní, aby se učitelé adaptovali na virtuální fungování a nefungovali jen jako pošťáci monotónních zadání. Jejich schopnost empatie, komunikace a motivace studentů bude nyní potřeba více než kdy dříve, a to především pro děti žijící v nedobrých socioekonomických podmínkách, jež do školy chodí rády, protože z ní utíkají před problémy doma.
Zda se děti "něco naučí" - jak se v Česku často a rádo používá -, je momentálně sekundární. To dokážeme vyhodnotit až po dvou třech měsících virtuálního fungování. Jisté je, že budou mít stejně jako učitelé příležitost osvojit si používání nových technologií, naučit se osobní odpovědnosti, time managementu, plánování vlastní práce nebo efektivitě, což je samo o sobě velmi užitečné a formativní.
Jsme v situaci, kterou moderní globalizovaná společnost nikdy předtím nezažila. Veškerá otevřenost a rozmanitost našeho světa se během pár týdnů rozplynuly. Tato paradigmatická změna je pro nás všechny natolik výrazná, že nejdůležitější je podle mého názoru to, aby škola nebyla pro rodiny v této mimořádné situaci zátěží. Aby - pokud to jen trochu lze - s dětmi komunikovala, motivovala je a pomáhala jim trávit čas doma takovým způsobem, že při učení zapomenou, co se kolem nich děje. To je úlohou nás, kteří nesou zodpovědnost za stovky studentů.
Jsem přesvědčen o tom, že školství z této bezprecedentní krize odejde naprosto změněné, a věřím, že k lepšímu.