Sto let České či Československé republiky přineslo na území českých zemí také řadu změn v místopise. Nejvíce se měnily názvy měst a obcí po vzniku první republiky, po německé okupaci, po konci druhé světové války a po pádu komunistického režimu. Název několikrát změnila i celá republika.
Místopisné názvy se v českých zemích, stejně jako všude ve světě, upravovaly a měnily po celou dobu existence osídlení. Podle odborníků má Česko společně s Německem vysokou kulturu místopisných názvů. To je mimo jiné dáno působením názvoslovných komisí, kterým se v různých historických etapách podařilo utlumit některé vášně. Tak se například po roce 1918 podařilo zabránit vzniku několika Masarykovů, tedy obcí přejmenovaných na počest prvního československého prezidenta T. G. Masaryka.
V letech po vzniku samostatného Československa však k řadě změn názvů došlo. V důsledku nového vytyčení hranic vznikla některá v podstatě nová města - například v roce 1920 rozdělením Těšína na československou a polskou část vznikl Český Těšín, oddělením několika osad od rakouského Gmündu České Velenice, které získaly v témže roce jméno sloučením názvů obcí Česká Cejle a Dolní Velenice.
Největší vlna přejmenování však přišla po skončení druhé světové války v roce 1945, kdy v zemi vládl odpor ke všemu německému. S výjimkou Německého Chloumku na Karlovarsku zmizely z názvů obcí přívlastky "německý" a například z Německého Brodu se stal již 5. května 1945 Havlíčkův Brod. Přestaly se též užívat německé verze pojmenování českých měst a vrátily se české názvy městům přejmenovaným za války německými okupanty.
Některá města po roce 1945 nepřešla pouze k předválečnému názvu, ale získala jméno nové. Tak se například v roce 1947 stal z Frývaldova Jeseník a o rok později z Falknova nad Ohří Sokolov. V roce 1955 vzniklo sloučením obcí Nový Etynk, Včelnice a dalších osad dnešní město Nová Včelnice na Jindřichohradecku.
Během následující komunistické diktatury se v Česku ve srovnání s ostatními socialistickými zeměmi příliš neprosadil zvyk přejmenovávat města po komunistických vůdcích. Zatímco v Sovětském svazu i jeho satelitech se starobylá města přejmenovávala po Leninovi, Stalinovi, Marxovi, Engelsovi či místních vůdcích, v Česku tento osud stihl pouze moravský Zlín, který byl 1. ledna 1949 přejmenován na Gottwaldov. Získal tak jméno prvního komunistického prezidenta, který se necelý rok předtím chopil moci. Nový název město neslo přesně 41 let.
Dnešní jméno v 50. letech minulého století získalo například historické město Fryštát, které dnes tvoří jádro Karviné. Původní Karviná byla v souvislosti s těžbou uhlí zbořena a přenesena do katastru Fryštátu. V oblasti Těšínska vzniklo v roce 1955 také zcela nové město Havířov, a to na katastrech několika obcí.
Pojmenování místa po osobnostech
Změna názvu byla za komunistického režimu poměrně komplikovaná. V 60. letech byl přijat zákon, podle kterého je sice možné pojmenovávat místa po osobnostech, neměly to ale být osobnosti žijící nebo nedostatečně prověřené časem. A snadné to nebylo, ani když se jednalo o zcela apolitickou změnu. Tak například obyvatelé obce Smrdov na Havlíčkobrodsku čekali 15 let, než jim komise povolila přejmenování na Sázavka podle potoka protékajícího obcí. Krajská komise souhlasila až v roce 1964 po založení JZD Sázavka v obci.
Další změny, většinou návraty k tradičním názvům, se odehrály po pádu totality. Vedle Zlína o návratu k původnímu názvu rozhodli třeba obyvatelé městečka Krucemburk na Vysočině, které se od roku 1949 jmenovalo Křížová. Vznikly také desítky nových obcí, a to osamostatněním kdysi samostatných místních částí či oddělením od měst.
Změnou názvu také za sto let několikrát prošla celá republika, která byla Československem i Česko-Slovenskou, v letech 1960 až 1990 byla navíc socialistická, v letech 1990 až 1992 federativní a v době německé okupace Protektorátem Čechy a Morava.
Vlny přejmenování se ve velké míře týkaly i místních částí, ulic, náměstí, parků či například stanic pražského metra a průmyslových závodů. Tak jako u obcí to bylo po vzniku republiky, po okupaci, po konci druhé světové války a po pádu komunistického režimu, ale také například i po odhalení Stalinova kultu osobnosti, kdy začalo jméno tohoto diktátora z českých měst postupně mizet.
