Historie
Za únor 1948 mohla i nejednotná opozice

Od komunistického převratu 25. února 1948 uplynulo jednasedmdesát let. "Totalitu jsme tu měli jednačtyřicet let. Teď máme třicet let svobodu, ale je k pláči, že stejní komunisté dneska drží v šachu vládu," říká místopředseda Konfederace politických vězňů Leo Žídek, zatčený v roce 1952 a odsouzený za velezradu na osm let.

Když se řekne únor 1948, vybaví se Leo Žídkovi strůjce tehdejšího převratu Klement Gottwald. K moci se dostal s podporou poloviny národa, kterému napřed sliboval cukr, pak ale vytáhl bič. "Pokud tu ještě jsme, je naší povinností znova a znova vyprávět, co jsme zažili v komunistických věznicích a lágrech. Jakmile odejdeme, bude se pravda jednodušeji vyvracet," tvrdí místopředseda Konfederace politických vězňů. Členská základna organizace rychle vymírá.

"V podstatě nedělám nic jiného, než jezdím z pohřbu na pohřeb, v posledních týdnech jsem byl na šesti," povzdechne si šestaosmdesátiletý Žídek. A připomene, že od 25. února 1948 až do své smrti v roce 1953 poslal Gottwald do vězení na 100 tisíc lidí. Bez soudů pak režim deportoval dalších 80 tisíc osob do táborů nucených prací a 230 lidí nechal popravit. Nakonec se vzájemně vraždili i funkcionáři KSČ: Gottwald nechal oběsit 11 svých spolupracovníků v čele s Rudolfem Slánským.

Hlásíme se k revoluci

Píše se rok 2019 a komunisté svůj "Vítězný únor" stále hlasitěji velebí. "Rok 1948 byl reakcí na negativa předmnichovské republiky," napsal nedávno v komunistických Haló novinách Jaroslav Kojzar, jenž byl před rokem 1989 komentátorem ústředního stranického deníku Rudé právo. Únor byl podle Kojzara začátkem zářivé budoucnosti: "Doba přinesla ohromný rozmach průmyslu, vzestup školství a zdravotnictví, které tu najednou ve všech svých disciplínách byly pro všechny." Kdyby se komunisté v únoru 1948 nedostali k moci, podle Kojzara by se zřejmě republika proměnila v poušť, jíž by bloudil podvyživený národ.
"KSČM se k revolučnímu základu února 1948 hlásí. Oceňuje práci a obětavost generací budovatelů první formy socialismu," stojí ve tři roky starém prohlášení předsednictva strany k výročí Února. Stejný dokument upozorňuje, že nešlo o mocenský puč, ale že po komunismu toužila většina národa. To je ale pravda jen zčásti.

KSČ: 40,17 procenta hlasů

Není od věci si připomenout Gottwaldův proslulý parlamentní projev z éry první republiky, z prosince 1929. "A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutiti krk! A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry," vpálil tehdy Gottwald slovní políček všem zastáncům parlamentní demokracie. Jenže demokraté tehdy Gottwalda nebrali vážně, poslanci se jen zasmáli. Řečník, který vystoupil ve sněmovně po Gottwaldovi, předsedovi KSČ skutečně poděkoval "za hodinu zábavy".
Po druhé světové válce se politikové z nekomunistických stran přestali usmívat, na krku je ale zatím nesvrbělo. Ve svobodných volbách roku 1946 však nechal národ drtivě zvítězit komunisty. "To byl bezpochyby první krok k tomu, že za únorový puč a čtyřicet let komunismu si mohou Češi tak trochu sami," říká Žídek. V českých zemích tehdy KSČ získala 40,17 procenta hlasů. Klement Gottwald se stal předsedou vlády a pomalu zemi předával do náruče generalissima Stalina, ač veřejně hlásal, že Československo půjde k socialismu specifickou cestou.

Vládní krizi, která vypukla v únoru 1948, demokratické síly v kabinetu hrubě podcenily. Ministři nekomunistických stran totiž odmítli docházet na zasedání vlády, pokud Gottwald nezastaví přeskupování bezpečnostních sil pod křídla komunistických velitelů. Dvanáct ministrů pak 20. února podalo zbrklou demisi ve víře, že prezident Edvard Beneš vyhlásí předčasné volby. Když ale 24. února odstoupili z šestadvacetičlenné vlády další dva ministři, podle ústavy měla podat demisi celá vláda.

Protestovali jen studenti

Nestalo se. Beneš se 25. února 1948 nechal Gottwaldem přesvědčit, aby vládu pouze rekonstruoval podle návrhu komunistů, kteří v novém kabinetu chtěli získat převahu. Bylo to protiústavní řešení, ovšem za přispění nerozhodných demokratů. Ti už od jara 1945 ustupovali KSČ a postupně přicházeli o vliv v armádě, policii i v nezávislém soudnictví. Opozici chyběla jednota a třeba syn prvního československého prezidenta Jan Masaryk demisi nepodal a seděl i v Gottwaldově poúnorové vládě. Stejně tak významný sociálnědemokratický politik Bohumil Laušman, jenž se stal dokonce místopředsedou poúnorového kabinetu. "Prokázali jsme před celým světem hluboký a upřímný demokratismus našeho státu," prohlásil po složení slibu této vlády její předseda Klement Gottwald. Nebyl daleko od pravdy, dokonale využil selhání svých nepřátel. A také moc nad ozbrojenými Lidovými milicemi a policií, která rozehnala spontánní studentské demonstrace. Nikdo jiný se na protesty v ulicích nezmohl. "Chcete vést státní věci novými cestami a novou formou demokracie. Přál bych vám, národu i státu, aby to byla cesta šťastná pro všechny," popřál nové vládě prezident Beneš.

V sobotu 28. února 1948 se Gottwald zúčastnil sjezdu rolníků v Praze a skutečně dosud mluvil jako nejzarytější demokrat. "Kdo bude strašit s kolchozy, patří k rozvratníkům a záškodníkům," dušoval se před soukromými rolníky. Netrvalo ani rok, a parlament přijal zákon o jednotných zemědělských družstvech (23. února 1949) a strana zahájila násilnou kampaň za jejich zakládání.

Ešusová pošta

Násilí přicházelo zvolna, pak ale udeřila železná bota. Teroru ubylo, až když v březnu 1953 zemřel sovětský generalissimus Stalin a záhy po něm i Gottwald. "Když zemřel Stalin, byl jsem už osmý měsíc ve vazbě za plánovaný útěk přes hranice. Najednou se dozorci objevili s černými páskami, ale dlouho jsme nevěděli, o co jde. Pak se to provalilo ešusovou poštou, někdo tu zprávu vyryl na spodek jedné z misek na jídlo, které kolovaly věznicí," vzpomíná Žídek. Zpráva potěšila, vězňům dávala naději, že komunismus padne. Ti největší optimisté už dokonce viděli americké tanky v Praze. "Dnes to vidím jako takové naše naivní utěšování," říká Žídek. Z basy byl propuštěn až v květnu 1960.

V šedesátých letech se začalo věřit na "socialismus s lidskou tváří", byla to ovšem jen další chiméra, za politiku se pořád zavíralo. O normalizaci nemluvě, svoboda se vrátila až v listopadu 1989. "Někdy mám ale pocit, že děláme všechno pro to, abychom tuhle dlouho očekávanou svobodu zase někam zašantročili," míní Leo Žídek.

TEXT VYŠEL V MINULÉM ČÍSLE ČASOPISU TÝDEN (09/2019).