Pravidlo, nad kterým zůstává rozum stát: pojišťovny nutí pacienty, aby hledali na trhu takové léky, které se do Česka vůbec nedovážejí. Jiné jim do ročního limitu nezapočítají. Případů jsou podle odborníků stovky. Co na to ministerstvo zdravotnictví? Nemůžeme nic dělat, tvrdí. Jestli léky na pultech jsou, se prý nedá ovlivnit ani zjistit.
Nejprve trocha teorie: placení za doktora by mělo být v Česku omezené. Aby nemoc nepřivedla chronicky nemocné na mizinu, zavedli zákonodárci takzvané roční limity. U většiny populace platí limit pět tisíc korun, u dětí a seniorů je to polovina. Zbytek peněz má lidem pojišťovna vrátit. Do limitu se počítají mimo jiné doplatky za léky.
Jenomže jak zjistila Milena z Prahy, praxe je poněkud jiná. Pojišťovna se musí ohlížet na cenu. Třeba u léků bere v potaz jen to balení, které je ve skupině svého druhu nejlevnější. Bez ohledu na to, jestli se v českých lékárnách vyskytuje, nebo ne. Řídí se přitom seznamem vydaným ministerstvem zdravotnictví.
"Ovšem balení léku, které bych měla podle seznamu užívat já, se do Česka vůbec nedováží. Podle lékárníka tady nikdy nebylo," diví se systému pacientka s migrénou. Prodávají se jen krabičky s menším počtem tablet, které mají doplatky vyšší. Pojišťovnu však nic z toho nezajímá. "Do limitu se započítává jen doplatek na nejlevnější lék," trvá na svém mluvčí Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra Hana Kadečková.
* Proč nemůže pojišťovna započítat do limitu jakýkoliv lék?
* Kolik "fiktivních" léků se pohybuje na českém trhu?
* Proč výrobci své léky v Česku zaregistrují, ale pak je vůbec nedodají?
* Proč nemá ministerstvo zdravotnictví situaci pod kontrolou?
Odpovědi na tyto otázky se dočtete v časopisu Týden, který vychází v pondělí 12. září 2011.
