Nová scéna patřila dvacet let Laterně magice. Pod staronovou hlavičkou Národního divadla nyní zakouší svébytnou existenci. Rok pokusů a omylů hodnotí v rozhovoru pro TÝDEN.CZ její ředitel ŠTĚPÁN KUBIŠTA (32).
Už je to rok, co jste znovu otevřeli Novou scénu. Jak se cítíte?
Něco se nám nepovedlo, něco vyšlo. Ten rok jsme brali jako rozjezdový, původní koncepce totiž počítala s tím, že celý rok 2010 bude zavřeno. V srpnu jsme zjistili, že nemáme dotaci na rekonstrukci, a program jsme začali připravovat od září. Povedlo se nám dokázat, že prostor, z něhož má spousta lidí hrůzu, může ožít.
Čím?
Jsem přesvědčen, že divadlo má být otevřeno do rána do večera. Máme tu kavárnu s celodenním provozem, přemístili jsme pokladny zpoza neprůstřelných skel do prostoru. Dřív jsem působil v Národním divadle jako vedoucí odboru vnějších vztahů. Pokoušel jsem se otevřít historickou budovu ND: někdy jsem stál půl hodiny před otevřením za dveřmi a počítal, kolik lidí tam lomcuje dveřmi - od diváků, kteří jdou dřív, po zahraniční turisty, co se třeba jen chtějí podívat do budovy. Tam to nevyšlo, tady jsem to bral jako jeden ze svých prvořadých úkolů.
„Na krku" vám, lidově řečeno, zůstala Laterna magika. Co s ní bude?
Z hlediska návštěvnosti je pro Národní divadlo Laterna magika skvělou akvizicí, i když je pravda, že divácké skupiny se úplně neprolínají. Ale na Laternu už zdaleka nechodí jen zahraniční turisté. Třeba Kouzelný cirkus má na víkendová představení pro rodiče s dětmi stále vyprodáno. Jinak je samozřejmě otázka, jakou má Laterna - jako svým způsobem historická rarita - před sebou budoucnost. Chystá však po dlouhé době premiéru a ta ukáže potenciál do dalších let.
Jak je to s návštěvností ostatních představení?
Můžu se pochlubit, že máme vyprodané pohádky. Z inscenací činohry Národního divadla má Čekání na Godota skoro plno. Rock´n´roll, převzatý z historické budovy, tu nabral druhý dech a prodává se slušně, stejně jako Co se stalo, když Nora opustila manžela. Naopak Spaseni si diváky příliš nenacházejí.
A vaše vlastní projekty?
Kasaštykem se stalo Listování s Ekonomií dobra a zla Tomáše Sedláčka. I když jsme to původně plánovali jen jako jednorázovou akci, teď už má za sebou několik vyprodaných repríz. Velkým úspěchem byla one man show režiséra Roberta Wilsona. Na Poslední oheň Studia Továrna bohužel moc lidí nechodí, což je podle mne velká škoda, stejně jako na Úl, který vznikl v koprodukci s A studiem Rubín.
Jaká je vlastně budoucnost původních inscenací?
Usoudili jsme, že na vlastní projekty nemáme kapacity, takže budoucnost je v hostování jiných souborů. Nyní ještě vzniká představení Studia Továrna Třicátá Marinina láska; další činoherní koprodukce nechystáme. Pouze projekty činohry ND. Do budoucna posílí na Nové scéně tanec. Mimo renomovanou skupinu 420people vznikne hodně nových projektů v produkci baletu ND. Chceme naučit lidi chodit na současný tanec.
Naznačil jste, že k Pragerově budově, mnohými pokládané za obludnou, máte vřelý vztah.
Pragerovu architekturu mám rád obecně, třeba i Federální shromáždění. Prager dělal například krásné podhledy, to byla jeho specialita. Hrozně se mi líbil jekorový podhled v hlavním sále Federálního shromáždění. Ptal jsem se ředitele Národního muzea Lukeše, co s tím bude dělat, když se chystá celý sál vybourat. On na to: „Myslíte tu hromadu hnusnýho zaprášenýho jekoru?" Tak jsme se domluvili a zanedlouho už volal řediteli ND Ondřeji Černému: „Tvému kolegovi jsem právě věnoval půl tuny jekoru!" Takže já mám Pragera rád.
