Sbíral ceny jako divadelní režisér, ale proslavila ho až televizní Partička. Nepřetržitá rokenrolová jízda mu ale přestala dělat dobře. Kocovina mu bere sílu na "boj s idioty". Skončil s ponocováním, vstává v šest ráno a ujede na kole čtyřicet kilometrů. Netají, že mu pomohla psychoterapie, úplně vyléčit se ale nechce: "Nejsem zahrádkář, ale umělec. Své frustrace potřebuju."
Sedíme v herecké šatně vašeho domovského Činoherního klubu, kouříte. Ještě sem nedolehly zákazy?
Ne. Je to tady pořád ostrov svobody.
A zůstává pro vás ostrovem svobody i divadlo jako takové?
Určitě. Proč se ptáte?
Před rokem jste si v rozhovoru pro INSTINKT postěžoval, že máte v divadle krizi, že někteří vaši kolegové nemůžou skousnout úspěch Partičky.
Krize trochu byla. Hodně herců si určitě říká: "Proč oni, a ne my! A ještě za takovou blbost!" O to víc to vnímají nespravedlivě. A vy pak najednou nejste žádný "umělec"! Dlouho jsem byl ten, kdo je pořád v divadle, dostává ty Radoky a Thálie a kdo dává kolegům práci ve svých režiích. Jenže divadlo jsem na čas musel omezit - právě kvůli Partičce. Ale bylo to dobré k tomu, že se ukázalo, kolik mám opravdových kamarádů.
Pročistilo to vzduch?
Velmi. A teď začínám třetí, vlastně by se dalo říct čtvrtou uměleckou etapu. Mám pocit, že mám strašně síly, a že to tu rozsekám na kusy.
Zkuste mě po těch etapách provést...
První etapa byla po škole, čili v divadle v Mladé Boleslavi. To byl takový pozvolný rozjezd, příprava. Věci, které jsem se na oblasti naučil, jsem pak zúročil v etapě druhé. A to bylo mých prvních sedm let v Činoheráku. Krásné roky. První vlastní překlady, režie, první úspěchy. Ale pak se to nějak vyčerpalo. Přestal jsem být na své kolegy herce jako režisér hodnej.
Proč?
Dostal jsem z nich asi všechno, co jsem byl schopen z nich dostat milým způsobem.
A třetí etapa?
Televize. Partička, obě talkshow Michala a Geni, taky můj film. V divadle jsem byl málo a je fakt, že se to tu trochu rozvezlo a rozbředlo. Ale momentálně nastává etapa čtvrtá, divadelní. A hrozně se těším.
Opouštíte televizi?
Doufám, že ne. Pořád mě to baví a živí. Ale rozhodnutí vrátit se víc k divadlu souvisí s věcmi, které teď v televizi zažíváme. Vzal jsem si do hlavy, že musím vedle toho dělat něco, co má smysl, a co mě bude držet nad vodou.
Co se vám děje za příkoří?
Na Primu teď třeba přišli lidé, kvůli kterým jsme odešli z Novy, protože nechtěli pustit Partičku na obrazovku. Tvrdili, že je to projekt, který se nechytí a nikoho nebude bavit. A my s ním vyhráli TýTý. No, a najednou jsou na Primě. A je to zase stejné. Nové díly Partičky čekají v trezoru a pouštějí se reprízy, dokud jim budou dělat "čísla". Jenže tím se ten pořad vraždí. Taky s pořadem TGM je strašně práce a tahanic, aby to nějak vypadalo. I kvůli tomu jsem víceméně skončil s takovým tím rokenrolovým způsobem života.
Ano, byla jsem mile překvapená, že jste na rozhovor dorazil dokonce o pár minut dřív. Souvisí to s tím?
Jistě. Cítil jsem mimo jiné, že už nemůžu po představeních kalit, protože s kocovinou pak nemám sílu na boj s lidmi, kteří mi chtějí kazit moji práci. Ale k tomu zlomu se schylovalo už delší dobu, z více důvodů. Žiju teď jinak a hrozně mě to baví. Denně jezdím čtyřicet kilometrů na kole, snažím se být ve formě. Vstávám v šest ráno a jedu se projet, den je pak úplně jinej. Ulítl jsem na tom tak, že nemůžu skoro dospat! Vzbudím se ve čtyři, začnu se oblíkat, pak mi dojde, že nezvonil budík... Tak se zase svlíknu, vlezu zpátky do postele a čekám, až bude šest.
Jen nevěřícně kroutím hlavou...
No fakt. Potřeboval jsem to i vnitřně.
CELÝ ROZHOVOR SI PŘEČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU INSTINKT, KTERÝ VYCHÁZÍ VE ČTVRTEK 6. LISTOPADU.
