Festivalový zápisník
Roztočená Plzeň: maďarsko-ruský hnus a české domácí peklo

Upřímně řečeno, ani nevím, kolikrát tady včera zaznělo: "tak zase po roce", "rok uplynul" a "jsme zase tady". Plzeňský festival Divadlo, jehož dvacátý ročník začal ve středu 12. září, patří zkrátka ke stálicím českého divadelního prostředí a nebýt tam jaksi nelze. Možná i proto se tu každoročně potkávají stejní lidé, od vysloužilých českých kritiků, po stále odrostlejší studentky až po maďarské divadelní teoretiky a zámořské odborníky. Letos se začalo Kalibovým zločinem režiséra Pitínského, slavnostní zahájení ve Velkém divadle pak obhospodařilo Divadlo Józsefa Katony z Budapešti svým Ivanovem.

Zdá se, jako by už v Plzni bylo tradicí zahajovat vždy nějakou ruskou klasikou: zatímco Anna Karenina v podání Slovenského národního divadla byla před dvěma lety k nepřečkání nudná, loňský oslavovaný Strýček Váňa moskevského Vachtangovova divadla už se nelíbil jen některým (třeba mně, kterému přišel až příliš silově ruský), letošní Ivanov maďarského Divadla Józsefa Katony byl příjemně civilní.

Dodejme, že Katonovo divadlo je nesmírně slavné a Ivanov je jeho vlajkovou lodí, za osm let hraní objela inscenace celou Evropu a plzeňský festival o ni dlouho usiloval, až se to - v roce derniéry - povedlo. Čechovova hořká komedie o sebevraždě patří - snad díky zobrazení nudy, životní marnosti a rozhodování se mezi dvěma ženami, z něhož nakonec jako nejlepší volba vyjde výstřel do hlavy - k oblíbeným titulům nejen českých divadelníků. Katonovo divadlo nepojímá Ivanova v režii Tamáse Aschera nijak výstředně nebo skandálně, na první pohled upoutá především scénografie, odporně realistická, zobrazující jakousi omšelou špitální chodbu snad někdy v pozdních sedmdesátých letech - bezčasí, šeď, oprýskaný lak na stěnách, nechutné dveře, nechutní lidé. Z toho by se jeden skutečně poblil, Ivanovovi se nikdo nedivíme.

Síla zážitku je v jeho jednoduchosti - stačí takto geniální výtvarné pojetí a ovšem proslulé a právem ceněné maďarské civilní herectví bez teatrálnosti, nadsazování a přehrávání - přímý úder. 

A oblíbená scéna z Ivanova, dialog o tom, zda je k vodce lepší kyselá okurka, slaneček, hříbky nebo snad smažená mřenka, byla zahrána s minuciózní dokonalostí, přesným načasováním a poťouchlým smyslem pro humor. Tenhle Ivanov je prostě parádní.

Ještě před ním bylo festivalovým divákům vidět inscenaci Slováckého divadla Uherské Hradiště, Kalibův zločin v režii J. A. Pitínského. Klasický, byť neprávem pozapomenutý román K. V. Raise má stále něco do sebe, a je tedy mimořádně dobře, že to dílo bylo vůbec vytaženo. Na rozdíl od například Cikánů, které v Hradišti režíroval posledně, se tentokrát Pitínský krotil a nepojímal, až na několik nadsazených a mile vtipných sekvencí, Kalibův zločin jako nějaký úlet, ale v zásadě jako poctivé sociální drama o nesmělém chlapíkovi, který upadne do neštěstí. Chorobná žárlivost a majetnictví Kalibovo i krutá vypočítavost přítomných žen jsou zobrazeny s dusivou přesvědčivostí: úvodní série scén, které s mimořádným humorem komentují a odmítají odporný český zvyk v nucení hostů k neustálé konzumaci, kdy se z hostů stávají rukojmí, ale ani jejich hostitelé z toho nemají radost, se tísnivostí přibližuje žánrově až k hororu. Inscenace by nebyla ničím bez nepochybné oddanosti hradišťských herců Pitínského režijnímu záměru, která je v českých poměrech ojedinělá.

Jinak v Plzni prší - takhle bychom si to evropské hlavní město kultury tedy nepředstavovali.