Neděle na festivalu v Hradci Králové připravila hodně zvláštní koktejl specificky chladivých produkcí, které vyprovázely odcházející vedro. K večeru již mnozí nahrazovali letní oblečení. Na déšť se ve stínu ruského Divadla U mostu a Národního divadla Brno teprve čekalo. Den zahájili finští loutkáři.
Jedním z hlavních hostů festivalu je ruský režisér Sergej Fedotov, známý i v Čechách. Jeho Divadlo U mostu z ruské Permi navštívilo vůbec první ročník festivalu v roce 1995, čímž začala jeho zahraniční sláva, a jezdí sem pravidelně. Podle ohlasů znalců a fanoušků jeho díla se mu letošní úroda, jíž kromě Gorkého Na dně, o čemž bude řeč dále, byla i černá komedie Bezruký ze Spokane Martina McDonagha (hru má pod názvem Ujetá ruka na repertoáru i pražský Činoherní klub) příliš nevydařila. Fedotov se na festivalu představil i ve scénickém rozhovoru.
Já nejsem úplným fanouškem jeho poetiky, tudíž jsem ze dvou festivalových produkcí (pro zájemce: příští týden bude Divadlo U mostu v pražském Divadle Komedie hrát obě dvě inscenace a k tomu ještě několik dalších) zvolil jen jednu, a sice nedělní Na dně. Sociální drama Maxima Gorkého z roku 1902 pojednává o živočišně tragickém soužití několika zkrachovalců v chudinské noclehárně.
Gorkij obecně zažívá v evropském divadle celkem revival a jeho texty, včetně Na dně, jsou podrobovány novým výkladům. Ne tak v režii Sergeje Fedotova, který inscenaci pojal jako těžkotonážní realistické drama s velmi popisným herectvím a detailní scénografií. Herci nejsou tak dobří, aby to navzdory (ne)interpretačnímu balvanu utáhli, a výsledkem je tak nuda - případně retro pro milovníky divadla starého 50-60 let.
Už dlouho jsem neviděl tak podivné a zvláštní divadlo, jako je Sedmá pečeť v nastudování Mahenovy činohry Národního divadla Brno. Adaptaci slavného filmu Ingmara Bergmana režíroval Jiří Nekvasil. Z filozofického podobenství se v divadle stala kombinace hodně přepálené středověké fresky pohříchu ochotnického rázu, patetického náboženského mystéria a dost surrealistické komedie. Nechybí tomu jistá síla, daná nejen obřím kyvadlem, které dominuje scénografii Daniela Dvořáka, ale i meditativní povahou předlohy, z níž se ledacos podařilo překladem protáhnout. Inscenaci ovšem brzdí režijní a dramaturgická nedůslednost a především herecká průměrnost. Kamenné neherectví Pavla Doucka tentokrát překvapivě není na překážku, k jeho roli Rytíře celkem sedí, o to více ovšem nepotěší ochotničení ostatních - od Jakuba Šafránka s Vratislavem Běčákem po Magdalénu Tkačíkovou či Kláru Apolenářovou. Ján Jackuliak je pak kapitola sama pro sebe. Skrz prkennost herců neprochází ani v textu přítomný humor.
Když se člověk na Sedmou pečeť dívá, záleží to na něm: je jasné, že sleduje mimořádnou bizarnost, ale s přibývajícími minutami jí lze přijít na chuť. Podivnost, ale zajímavá - lepší než nějaká konverzačka. Ale ukazuje se, že při větší odvaze mohl být výsledek ještě bizarnější a tím pádem daleko silnější.
Na závěr dne ještě na večerní lahůdku do Stanu nočního kozodoje. Ale o tom až příště.
