Avantgarda nezemřela
Starší než Rolling Stones

Volné rozjímání o neurčitosti, nejasné obrazy, z nichž stejně "jako obvykle nic nepochopíte", absurdní humor a scénky, v nichž se někdy neděje vůbec nic a někdy se zas něco zcela určitě děje, ale je těžko soudit, co to je... takový je magický svět slovenského divadelního režiséra Blaha Uhlára. 

Jeho fanoušci vědí, že téměř každoročně zavítá s novou inscenací - nazkoušenou v posledních letech zpravidla s poloamatérským souborem DISK Trnava, jenž má více než padesátiletou tradici - do Prahy v rámci festivalu nezávislých divadel Apostrof. Tak tomu bylo i letos. Nový kus trnavského DISK a Blaha Uhlára Polylóg vlastně není zbrusu nový: premiéru měl už před rokem, v Praze (v ČR vůbec) byl však poprvé. Pro diváky, kteří 28. června zaplnili odpolední představení v pražském Divadle Na zábradlí, tak šlo o jeden ze skutečných uměleckých svátků. 

Blaho Uhlár má sice akademické divadelní vzdělání (absolvoval v sedmdesátých letech režii na VŠMU v Bratislavě), ale vždycky  se programově držel  mimo hlavní proud, pracoval s amatéry či – po listopadu 1989 - s nezávislými soubory. Nejslavnější z nich, bratislavskou Stoku, sám založil a až do jejího zániku vedl. Výrazná je jeho spolupráce právě s trnavským DISK, která začala ve druhé polovině 80. let a po přerušení v devadesátých letech se před několika sezonami zvou obnovila: v poslední době za sebou mají inscenace Plazenie, Nádych, Ponor nebo Organon. Z uhlárovských inspirací čerpají i další divadla (jako bratislavský SkRAT) a tvůrci, třeba režisér a dramatik Dušan Vicen. 

"Uhlárovština" se skládá z náhodných asociací, pečlivě secvičených sekvencí, vzniklých často z improvizací, práce s očekáváním, nejasností a bizarností. Výraznou roli hrají zvuk, světlo a načasování. 

Trnavský DISK má za sebou dlouhou tradici. Ustavil se již roku 1955 a prvních třicet let fungoval jako klasický ochotnický soubor, kterých máme i u nás desítky: vše se změnilo právě příchodem Blaha Uhlára, jehož později vystřídal Dušan Vicen. Ačkoli zejména stará garda souboru jsou nadále ochotníci (s civilními povoláními jako řidič autobusu, kuchař nebo dnes i penzista), vytvářejí razantní avantgardu, ze které by i leckteří otrlí diváci v českém hlavním městě byli na větvi. A taky že bývají. Sám Uhlár o DISK prohlásil: "Tento súbor ma fascinuje. Je starší ako Rolling Stones a Rampák má o rok viac ako Bob Dylan. Stále majú potenciál." 

Polylóg, upřímně řečeno, nepatřil k nejsilnějším zážitkům, které s Uhlárovou tvorbou mám, ale i tak byla lascivní hříčka s různými choutkami zejména starších pánů, obsahující němé scénky zahrávající si se zvyky ohledně vzájemného namlouvání a sladkých lásky her, pracující i s mnoha dalšími náměty, opět pořádně černohumorná, ostrá a především originální. 

Těžko bychom v českém divadelním světě - a je jedno, jestli profesionálního nebo amatérského divadla, v městských nebo nezávislých strukturách - hledali takto vyhraněnou autorskou poetiku: nemáme sice nouzi o výrazné a pozoruhodné režiséry, ti však přetvářejí cizí, často i konvenční dramatickou látku: i ti, kteří píší vlastní divadelní hry, pak nevytvářejí nový svébytný žánr, ale prostě jen píší (a pak inscenují) divadelní hry. Divadelníky, kteří by nejen psali/inscenovali, ale přímo i sami tvořili nový svět, zcela originální surreálnou poetiku, postrádáme.