Volné rozjímání o neurčitosti, nejasné obrazy, z nichž stejně "jako obvykle nic nepochopíte", absurdní humor a scénky, v nichž se někdy neděje vůbec nic a někdy se zas něco zcela určitě děje, ale je těžko soudit, co to je... takový je magický svět slovenského divadelního režiséra Blaha Uhlára.
Jeho fanoušci vědí, že téměř každoročně zavítá s novou inscenací - nazkoušenou v posledních letech zpravidla s poloamatérským souborem DISK Trnava, jenž má více než padesátiletou tradici - do Prahy v rámci festivalu nezávislých divadel Apostrof. Tak tomu bylo i letos. Nový kus trnavského DISK a Blaha Uhlára Polylóg vlastně není zbrusu nový: premiéru měl už před rokem, v Praze (v ČR vůbec) byl však poprvé. Pro diváky, kteří 28. června zaplnili odpolední představení v pražském Divadle Na zábradlí, tak šlo o jeden ze skutečných uměleckých svátků.
Blaho Uhlár má sice akademické divadelní vzdělání (absolvoval v sedmdesátých letech režii na VŠMU v Bratislavě), ale vždycky se programově držel mimo hlavní proud, pracoval s amatéry či – po listopadu 1989 - s nezávislými soubory. Nejslavnější z nich, bratislavskou Stoku, sám založil a až do jejího zániku vedl. Výrazná je jeho spolupráce právě s trnavským DISK, která začala ve druhé polovině 80. let a po přerušení v devadesátých letech se před několika sezonami zvou obnovila: v poslední době za sebou mají inscenace Plazenie, Nádych, Ponor nebo Organon. Z uhlárovských inspirací čerpají i další divadla (jako bratislavský SkRAT) a tvůrci, třeba režisér a dramatik Dušan Vicen.
"Uhlárovština" se skládá z náhodných asociací, pečlivě secvičených sekvencí, vzniklých často z improvizací, práce s očekáváním, nejasností a bizarností. Výraznou roli hrají zvuk, světlo a načasování.
Trnavský DISK má za sebou dlouhou tradici. Ustavil se již roku
Polylóg, upřímně řečeno, nepatřil k nejsilnějším zážitkům, které s Uhlárovou tvorbou mám, ale i tak byla lascivní hříčka s různými choutkami zejména starších pánů, obsahující němé scénky zahrávající si se zvyky ohledně vzájemného namlouvání a sladkých lásky her, pracující i s mnoha dalšími náměty, opět pořádně černohumorná, ostrá a především originální.
Těžko bychom v českém divadelním světě - a je jedno, jestli profesionálního nebo amatérského divadla, v městských nebo nezávislých strukturách - hledali takto vyhraněnou autorskou poetiku: nemáme sice nouzi o výrazné a pozoruhodné režiséry, ti však přetvářejí cizí, často i konvenční dramatickou látku: i ti, kteří píší vlastní divadelní hry, pak nevytvářejí nový svébytný žánr, ale prostě jen píší (a pak inscenují) divadelní hry. Divadelníky, kteří by nejen psali/inscenovali, ale přímo i sami tvořili nový svět, zcela originální surreálnou poetiku, postrádáme.
