Na východ od Západu je ponuro a temno

Vedle mezinárodních soutěží celovečerních hraných filmů a dokumentů je třetím rokem oficiální festivalovou soutěžní sekcí taky program Na východ od Západu. Nabízí ochutnávku filmových novinek ze zemí střední a východní Evropy a bývalého sovětského bloku.

Ochutnávku poněkud trpkou! Patnáctku snímků totiž propojuje záběr na neutěšenou stránku postsocialistické reality. "Zdá se mi, že tyto země pořád věří v možnost zásadní změny, a film tady plní roli katarze, jako by se snažil očistit i tu beznaděj. Na druhou stranu jsou témata stále častěji obecná, evropská. Třeba problém šikany nebo hledání identity najdete i v západní produkci. Ozvuky komunismu už pomalu doznívají," soudí filmová teoretička Viera Langerová, která sekci po několik let uvádí a v předminulém ročníku zasedla i v její porotě.

Snad jedinou výjimkou vyčuhující z obecné deprese je lotyšský Temný jelen (na snímku vpravo). Děj je situován na venkovskou usedlost, kam dorazí zájezd německých turistů objednaných na lov jelena. Sedmnáctiletá Ria se nedokáže smířit s tím, že si její otec vydělává právě tímto způsobem, a snaží se celé akci zabránit. "Ve snímcích z tohoto regionu se málokdy mluví o vztahu k přírodě. Jsou to obvykle urbánní filmy, a pokud už směřují na venkov, hledají tam jakousi hyperrealitu. Venkov je teď po dobách nekritické idealizace obrazem zmaru, rozpadu a úpadku. Baltské země však vždy byly součástí skandinávského prostoru, kde má vazba na krajinu silnou tradici, a tak se jejich filmová produkce od těch ponurých, bezvýchodných snímků ostatních postkomunistických zemí hodně liší," říká Langerová. 

Sama žila jako manželka diplomata několik let v Kazachstánu a v Pákistánu a jako pravidelný host lokálních festivalů má kinematografii tohoto regionu důkladně zmapovanou."Zatímco ve střední Evropě si kinematografie už našla organizační základ, ve střední Asii je situace zcela jiná. Filmy pro vlastní publikum se točí pouze v Uzbekistánu. Jsou výrazně ovlivněny Hollywoodem, takže pro festivaly se moc nehodí, ale místní publikum je zbožňuje. Druhým extrémem je situace v Kyrgyzstánu. Tamní režisér Achtan Abdokalichov natočil za peníze ze zahraničí nádherný film Beškenpyr, který s úspěchem koloval po světových přehlídkách a všude se o něm nadšeně mluvilo. Jenže kina v Kyrgyzstánu prakticky neexistují, distribuce vázne, a tak jej místní diváci prakticky nemají šanci vidět."

Kazaši v poslední době zažívají konjunkturu historických filmů ze stepi, která je scénou pro nezkrotné vášně a bezuzdné boje rámcované tryskem koní a hukotem větru. V karlovarském výběru tento proud reprezentuje Msta Damira Manabaie (na snímku vlevo), v produkci Miloše Formana nedávno vznikl velkofilm Nomád, který spolurežíroval Ivan Passer. "Pokud by filmaři z Kazachstánu uvažovali dostatečně pragmaticky a kontinuálně, mohly by tyto filmy položit základ novému žánru s velkým potenciálem, který by časem mohl být podobně úspěšný jako hongkongské filmy kung-fu," míní Langerová.

Film jako zábava je ovšem zcela nepřijatelný pro náboženský kodex islámské kultury. "Když jsem před pěti lety přijela do Pákistánu, podle statistik tam fungovalo 400 kin. Dnes jich je na 150 milionů obyvatel asi 250. V Lahauru jsou filmová studia podobná těm hollywoodským. Natáčení vypadá tak, že herci pracují na několika filmech současně a probíhají mezi pěti šesti studii. Většina filmů se distribuuje na DVD, obvykle na černém trhu, který je tady obrovský a seženete na něm opravdu cokoli." 

Velká část filmové produkce islámských států se orientuje na dětský film. "V přísně hierarchizovaných patriarchálních systémech, kde je otec nezpochybnitelnou autoritou, je zpomalen proces dospívání a tato společenská infantilita se odráží i ve filmu. Část tvůrců se k němu uchyluje jako k nouzovému východisku. Jelikož islám zakazuje zobrazovat ženu nezahalenou, je prakticky nemožné točit civilní, rodinné snímky. No, a pak je tu taky bohatá tradice perské literatury, poezie a obrazotvornosti, kterou v tomto žánru mohou filmaři skvěle zúročit." 

Langerová si z domácí karlovarské nabídky vybrala film Roberta Sedláčka Pravidla lži (na snímku vlevo), který by ráda letos přivezla na filmový festival v Karáčí. "Před dvěma lety tam Želary získaly cenu za hudbu, což je v konkurenci výpravné místní produkce, která na hudební složce staví, velký úspěch," vypráví nadšeně. A co ji nadchlo v letošním programu sekce Na východ od Západu? "Pro mě je jednoznačným favoritem koprodukční film Armin chorvatského režiséra Ognjena Sviličiče," volí bez váhání. Vypráví komorní příběh otce a syna, kteří se vydali ze zapadlého bosenského městečka do pětihvězdičkového záhřebského hotelu dobýt svět a získat pro čtrnáctiletého Armina roli ve filmu. "Není to žádné bombastické kino, ale křehký příběh ukazující touhu po úspěchu i důstojnost prostých lidí. A Sviličič má nádherný smysl pro detail." U festivalových diváků zatím boduje jiný snímek zaostřující na téma lidské důstojnosti. Třída Estone Ilmara Raaga je mrazivým svědectvím, kam až může vyústit šikana na střední škole.

Foto: www.kviff.com/cz