České nové vlně budu nadosmrti vděčný, řekl Ken Loach

Kultura
5. 7. 2017 13:40
Ken Loach.
Ken Loach.

Kena Loache je snadné obdivovat, ale těžké s ním souhlasit, přinejmenším pokud člověk vyrostl v někdejším východním bloku. Loachovy filmy však lze milovat i přitakat jim zároveň. Britský režisér a jeho dvorní scenárista Paul Laverty jsou totiž silně levicově orientovaní, ale přitom natáčejí "nadstranické" a silné příběhy obyčejných lidí z okraje společnosti, kteří si bezesporu zaslouží lepší zacházení. V Karlových Varech převzali Křišťálové glóby za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii.

Na festival v Karlových Varech dvojnásobní držitelé Zlaté palmy v Cannes (za filmy Zvedá se vítr a Já, Daniel Blake) přivezli své starší snímky Sladkých šestnáct a Země a svoboda a připomněli třicet let fungování Evropské filmové akademie.

Ken Loach není v České republice poprvé. Již v minulosti v Karlových Varech soutěžil a v roce 1996 na Letní filmové škole uvedl právě snímek Země a svoboda, který se týká španělské občanské války. Na tehdejší přijetí si pamatuje dodnes. "Bylo to ironické nepochopení," vzpomíná. "Ve Španělsku v třicátých letech došlo k rozštěpení levice a náš film se ostře staví proti jejímu stalinistickému proudu. U vás ale stačilo, aby studenti zaslechli Internacionálu, a hned se jim automaticky spojila právě se stalinismem."

Laverty s Loachem popsali proces společné tvorby. "Příběhy se rodí z mlhy našich rozhovorů," řekl režisér. Hádky se nekonají: "Máme mírumilovnou spolupráci," uvedl scenárista. "Vyhrávají lepší nápady," upřesnil to Loach. "To znamená, že vyhrává Paul." Laverty podotkl, že on sice píše a Loach režíruje, nicméně oba se setkávají na půl cesty - "v loajalitě k příběhu". Spolu tedy neuznávají názor, že filmař musí být nutně autorský, tedy spojovat v jedné osobě scenáristu i režiséra. "Je to hereze evropských kinematografií," řekl Loach. "Jde přece o dvě různé profese. Já třeba psát neumím. Dokážu napsat větu, ale neumím ji přivést k životu."

Evropskou filmovou akademii nicméně oceňují a hrdě se hlásí k množství národních kinematografií, jež zaštiťuje. "Jako všichni mladí jsem se i já inspiroval nejrůznějším uměním, třeba žánrem stand-up komedie, což je v podstatě dělnická zábava," zavzpomínal režisér. "Ale co do filmu jsem vyrůstal hlavně na italském neorealismu, tehdejší polské kinematografii a zejména československé nové vlně. Tyhle tři směry bych si vzal s sebou na pustý ostrov: vedou vás ke smíchu, k smutku i k lásce k lidem. Za vaši novou vlnu budu nadosmrti vděčný."

Tisková konference se jinak snad z poloviny skládala z politických exkurzů hraničících s levicovou agitací. Přinejmenším jedna z myšlenek však mohla zarezonovat univerzálně humanisticky. "Ty nejdůležitější příběhy jsou o tom, jak se fašismus rodí, ale my ve filmech většinou vidíme to, jak ho zastavit," řekl scenárista. "Nepotřebujeme až tak vědět, jak se střílí z kulometu, nýbrž odkud se fašismus bere."

Politická část tiskovky se zároveň až úsměvně nesla ve znamení diskurzu, který má tuzemec starší pětatřiceti let spojený se zatuchlým normalizačním žargonem. Padaly výrazy jako "thatcherovská kontrarevoluce", "nové vzepětí levice" či "lid". Jenže zatímco v diskusích Loach s Lavertym vykládají právě o abstraktním "lidu", jejich mnohdy skvostné filmy (dále hlavně Jmenuji se Joe) vypovídají o konkrétních lidech. A v tom spočívá síla jejich společně vyprávěných příběhů.

Autor: Vojtěch RyndaFoto: ČTK/Šulová Kateřina

Naše nejnovější vydání

TÝDENInstinktSedmičkaINTERVIEWTV BARRANDOVPŘEDPLATNÉ