Forman: V Americe nikdo nemůže umřít hlady

Kultura
6. 2. 2017 06:00
Miloš Forman.
Miloš Forman.

Miloš Forman poskytl v červenci 2009 rozsáhlý rozhovor pro časopis INSTINKT, v němž mimo jiné vzpomínal na své začátky. Přinášíme nejzajímavější pasáže.

Nebylo trochu bláznivé, když jste se v Náchodě rozhodl, že jdete do Prahy dělat film? Co tomu říkali strýc a bratři, kteří se o vás starali, když rodiče zemřeli?

Ani nevím, ale jinak to nešlo. S tou touhou jsem se narodil. Když mi byly čtyři nebo pět let, vzali mě rodiče ještě v Čáslavi do divadla na představení místních skautů. Pamatuju si to dodneška: v malém sále se najednou otevřela jedna stěna a za ní úplně jinej svět. To mě fascinovalo. Ta touha ve mně byla a bylo jedno, čím se naplní - filmem, divadlem, cirkusem... Pak nejstaršímu bráchovi Blahoslavovi, on byl učitel jako náš tatínek, byl film nebo divadlo podezřelý, chtěl, abych studoval chemii nebo práva, ale druhej brácha, Pavel, o dvanáct let starší než já, ale tenkrát mu bylo dvaadvacet a byl asistentem scénického výtvarníka ve východočeský operetě, mě občas vzal do zákulisí. No, to byl zážitek! Byl jsem malej kluk, takže mě ty subrety nevyhazovaly z šatny a já jsem mohl cítit všechny ty šminky a voňavky a subrety tam běhaly jen tak v prádle. A občas se tam objevil takovej ošuntělej pán a tyhle krasavice k němu vzhlížely, jako kdyby byl pánbůh, mluvily s ním tak zdvořile a děkovaly mu. A brácha mi řekl: "To je režisér." A to jsem chtěl! Aby ty subrety se mnou jednaly s takovou úctou. Pak přišel film...

Jaký byl ten první?

Taky nezapomenutelnej zážitek. Bylo krátce před válkou, rodiče mě v neděli odpoledne oblíkli do svátečních šatečků, tatínek si vzal bílou košili, kravatu a šli jsme do kina. A hráli němou Prodanou nevěstu. A co se stalo! Film začal a najednou celý kino začalo zpívat Proč bychom se netěšili. Nádherný!

Jak jste žil jako sirotek na vysoké škole?

Já jsem měl asi šest set korun stipendium, bráchové mi pomáhali, v tom věku se nedá umřít hlady.

A měl jste někdy v životě opravdu nouzi?

Měl a neměl. První rok v Americe jsem měl dolar na den, ale vždycky mě někdo pozval na oběd, na večeři. Furt se něco dělo. V Americe nikdo nemůže umřít hlady.

Když jsem o vás četla, bylo mi vás líto, že jste vyrostl bez rodičů, muselo se vám stýskat...

Ale ne, to je jeden z největších paradoxů, který se těžko vysvětluje. Ona to byla nejsvobodnější doba mýho života. Dokud jsem byl doma, musel jsem poslouchat. Maminka byla přísná, tatínek taky, i když v dobrým. Jednou jsem přišel z první třídy pozdě ze školy a tatínek si mě vzal stranou, omluvil se, že mi musí nasekat, abych si to pamatoval. A nařezal mi. Najednou, to mi bylo osm a devět - rodiče nebyli. Ale zůstali příbuzní, přátelé rodičů a všichni se mi snažili rodiče vynahrazovat. Hezky. Svojí laskavostí a tolerancí mi udělali život příjemnej.

Čtěte TÝDEN!* Kdo byl pro Formana osobností v 60. letech?

* Jaký měl vztah s Milanem Kunderou?

* Jak režisér vzpomíná na natáčení Hoří, má panenko?

ODPOVĚDI NA TYTO OTÁZKY SI PŘEČTĚTE V NEJNOVĚJŠÍM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE OD PONDĚLÍ V PRODEJI.

Autor: Marcela PecháčkováFoto: ČTK , Volfík René

Další čtení

Soutěž o vstupenky na koncert Lionel Richie

Kultura
1. 7. 2025

V Ostravě dnes začíná festival taneční hudby Beats for Love

Kultura
2. 7. 2025

Jakub Hrůša bude od podzimu 2028 novým šéfdirigentem České filharmonie

Kultura
30. 6. 2025

Naše nejnovější vydání

TÝDENInstinktSedmičkaINTERVIEWTV BARRANDOVPŘEDPLATNÉ