Rozhovor TÝDNE
Forman: V Americe nikdo nemůže umřít hlady

Miloš Forman poskytl v červenci 2009 rozsáhlý rozhovor pro časopis INSTINKT, v němž mimo jiné vzpomínal na své začátky. Přinášíme nejzajímavější pasáže.

Nebylo trochu bláznivé, když jste se v Náchodě rozhodl, že jdete do Prahy dělat film? Co tomu říkali strýc a bratři, kteří se o vás starali, když rodiče zemřeli?

Ani nevím, ale jinak to nešlo. S tou touhou jsem se narodil. Když mi byly čtyři nebo pět let, vzali mě rodiče ještě v Čáslavi do divadla na představení místních skautů. Pamatuju si to dodneška: v malém sále se najednou otevřela jedna stěna a za ní úplně jinej svět. To mě fascinovalo. Ta touha ve mně byla a bylo jedno, čím se naplní - filmem, divadlem, cirkusem... Pak nejstaršímu bráchovi Blahoslavovi, on byl učitel jako náš tatínek, byl film nebo divadlo podezřelý, chtěl, abych studoval chemii nebo práva, ale druhej brácha, Pavel, o dvanáct let starší než já, ale tenkrát mu bylo dvaadvacet a byl asistentem scénického výtvarníka ve východočeský operetě, mě občas vzal do zákulisí. No, to byl zážitek! Byl jsem malej kluk, takže mě ty subrety nevyhazovaly z šatny a já jsem mohl cítit všechny ty šminky a voňavky a subrety tam běhaly jen tak v prádle. A občas se tam objevil takovej ošuntělej pán a tyhle krasavice k němu vzhlížely, jako kdyby byl pánbůh, mluvily s ním tak zdvořile a děkovaly mu. A brácha mi řekl: "To je režisér." A to jsem chtěl! Aby ty subrety se mnou jednaly s takovou úctou. Pak přišel film...

Jaký byl ten první?

Taky nezapomenutelnej zážitek. Bylo krátce před válkou, rodiče mě v neděli odpoledne oblíkli do svátečních šatečků, tatínek si vzal bílou košili, kravatu a šli jsme do kina. A hráli němou Prodanou nevěstu. A co se stalo! Film začal a najednou celý kino začalo zpívat Proč bychom se netěšili. Nádherný!

Jak jste žil jako sirotek na vysoké škole?

Já jsem měl asi šest set korun stipendium, bráchové mi pomáhali, v tom věku se nedá umřít hlady.

A měl jste někdy v životě opravdu nouzi?

Měl a neměl. První rok v Americe jsem měl dolar na den, ale vždycky mě někdo pozval na oběd, na večeři. Furt se něco dělo. V Americe nikdo nemůže umřít hlady.

Když jsem o vás četla, bylo mi vás líto, že jste vyrostl bez rodičů, muselo se vám stýskat...

Ale ne, to je jeden z největších paradoxů, který se těžko vysvětluje. Ona to byla nejsvobodnější doba mýho života. Dokud jsem byl doma, musel jsem poslouchat. Maminka byla přísná, tatínek taky, i když v dobrým. Jednou jsem přišel z první třídy pozdě ze školy a tatínek si mě vzal stranou, omluvil se, že mi musí nasekat, abych si to pamatoval. A nařezal mi. Najednou, to mi bylo osm a devět - rodiče nebyli. Ale zůstali příbuzní, přátelé rodičů a všichni se mi snažili rodiče vynahrazovat. Hezky. Svojí laskavostí a tolerancí mi udělali život příjemnej.

* Kdo byl pro Formana osobností v 60. letech?

* Jaký měl vztah s Milanem Kunderou?

* Jak režisér vzpomíná na natáčení Hoří, má panenko?

ODPOVĚDI NA TYTO OTÁZKY SI PŘEČTĚTE V NEJNOVĚJŠÍM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE OD PONDĚLÍ V PRODEJI.