První měsíce nového roku jsou v našich kinech pokaždé hotové žně. Dostávají se k nám snímky, které v Americe hodlají zabojovat o Oscara, a proto byly nasazeny koncem roku starého. Jen tento týden to jsou na zlatou sošku nominované Místo u moře a laureát z Cannes Já, Daniel Blake. Bezpochyby k nim měla patřit i Jackie, portrét legendární Kennedyho první dámy, ta ale ve výběru těch nejlepších chybí (zaslouženě). Nominace se ale dočkala alespoň představitelka titulní role - a také zcela zaslouženě. Už jenom kvůli Natalii Portmanové film za vidění rozhodně stojí.
A při vší úctě k jejím soupeřkám má Portmanová, jež zlatého plešouna za Černou labuť už vlastní, velkou šanci. Konkurují jí Isabelle Hupertová z dramatu Elle, Emma Stoneová z roztančeného La La Landu, etiopská rodačka Ruth Negga z dalšího dramatu Loving a nestárnoucí Meryl Streepová, která coby Božská Florence získala svou jubilejní dvacátou nominaci. A pokud po loňském "skandálu" #OscarsSoWhite zákulisní okolnosti nepopostrčí dopředu Ruth Neggu (ovšem pozor, v nominacích je Negga zcela zaslouženě a její výkon je výborný!), nebude žádným překvapením, když si sošku odnese Natalie. Schválně si pusťte třeba na YouTube nějaké záběry se skutečnou Jackie Kennedyovou. Portmanová ji ztvárnila včetně hlasové dikce a přízvuku tak věrně, až to bere dech.
Dny po Dallasu
Za čerstvou vdovou Jackie Kennedyovou, která se zotavuje po atentátu na svého manžela v listopadu 1963 ve svém domě na venkově, přijíždí nejmenovaný novinář (Billy Crudup), aby ji vyzpovídal. Jackie se totiž stáhla do ústraní, s médii odmítla komunikovat, až nakonec svolila k jednomu interview. Vylíčí mu svou verzi událostí kolem vraždy pětatřicátého amerického prezidenta, svůj pohled na události bezprostředně předcházející a hlavně ty po okamžiku, který změnil nejen její život, ale celou Ameriku. Cesta od Dallasu po pohřeb ve Washingtonu byla dlouhá a pro všechny náročná. A Jackie šlo především o to, aby zachovala památku svého manžela - a svůj mediální obraz.
Prvním, ovšem zdaleka nikoli jediným kamenem úrazu jsou sympatie k hlavní hrdince. Ty se jaksi nedostavují. Divák ve snímku nevidí mladou truchlící vdovu a matku, ale afektovaně reagující nepříjemnou ženu, jež tolik dbá na svůj mediální obraz, až si neuvědomuje všechna možná rizika, která tím přináší nejen své rodině, ale celé mašinerii prezidentské kanceláře. Ani švagr Bobby (Peter Sarsgaard), jemuž osud později přichystal tentýž úděl, ji moc nedokáže zvládnout. Vlastně to vypadá, že Jackie musela v oněch dnech být pod silnými prášky, aby všechno vydržela a nezhroutila se. "Doufám, že nečekáte, že cokoli z toho dovolím zveřejnit," říká novináři odměřeně pokaždé, když mu konečně sdělí něco zajímavého. Mediální obraz nade vše. A vzhledem k tomu, jak ikonickou osobou se stala, se jí to bezpochyby podařilo.
Nenaplněné ambice
Chilský režisér Pablo Larraín si ukousl příliš velké sousto. Autor loňského, u nás dosud neuvedeného životopisu Neruda nebo retro dramatu No je i tematicky spíš festivalovým autorem, což v sobě nezapřel ani v Jackie. Ovšem v tomto případě to bylo na škodu. Sice si perfektně vyhrál s podobami herců, kteří jsou od reálných lidí prakticky k nerozeznání (o Natalii Portmanové řeč byla, ale platí to i o bratřích Kennedyových nebo nástupci JFK v úřadu Lyndonu Johnsonovi), jenže na úkor na přeskáčku vyprávěného příběhu, kombinovaného z několika časových rovin a nepřehledně sestříhaného. Technicky výborného, oscarová nominace za hudbu pro Mica Leviho přišla zcela po právu, ale chladného a odměřeného jako sama Jackie.
Místo velkolepého díla mapující jednu ze zajímavých kapitol americké historie tak dostáváme pouze portrét jedné sebestředné dámy. Že by to bylo víc o atentátu a Johnu F. Kennedym, to se nečekalo, ovšem osobní portrét vdovy s pozadím kráčejících dějin to taky není. Ani do hlavy se jí nepodíváme - jen sledujeme obraz Jackie v zrcadle, ne přímo ji. A to je chyba. To už jsou mnohem lepší filmy jako Stoneova zfilmovaná ujetá konspirační teorie JFK nebo překvapivě skvělý Bobby herce a režiséra Emilia Esteveze.
