Je to tak smutné, až se tomu jeden musí smát. A pak je za to smutný sám ze sebe. Film Rodina je základ státu, vyzdvihovaný českými filmovými publicisty a ne(d)oceněný tuzemskými filmovými akademiky, vychází na DVD.
Po komplikované dráze sahající od thrilleru Pravidla lži přes komunální satiru Muži v říji přes mrazivě hořkou komedii Největší z Čechů, dokumenty v to nepočítaje, navštívil režisér Robert Sedláček prostřednictvím filmu Rodina je základ státu opět bod relativní vážnosti. Tématem je tentokrát hospodářská krize, hlavním hrdinou je člověk, který napomohl nechvalně známým bankovním praktikám. Teď po něm jde policie: ideální příležitost vytáhnout rodinu z luxusní vily v přípražské obci a utéct, respektive vyrazit na "neplánovaný výlet" ke kořenům na Moravu.
Jsou tu scény komediální, jako když hlavní hrdina, manažer Libor (skvělý Igor Chmela), v opilosti obžaluje společnost prostřednictvím obecního rozhlasu, nebo když s kamarádem z mládí na jižní Moravě zažije opileckou epizodku jako vystřihnutou z Intimního osvětlení. Ale i pod nimi teče skrytý spodní proud morální kocoviny. Jinde přijde řada na momenty groteskní, jako v případě setkání s duem policajtů v podání Jana Budaře a Marka Taclíka. V nich ale zase dává záhlavce stará dobrá česká blbost. A skutečnou tragiku do děje přináší postava manželky (přehlížená Eva Vrbková), která dlouho neví, potom ví - a nakonec se zachová. V neposlední řadě je Rodina je základ státu skvělá i coby road movie po neznámých koutech naší domoviny.
Robert Sedláček úspěchy a neúspěchy svých filmů moc nekomentuje; je na ně zvyklý. Loni sedm nominací na Českého lva za Největší z Čechů, cena žádná, letos šest nominací za Rodina je základ státu, cena žádná... Aspoň že na Cenách české filmové kritiky se vzpamatovali: po loňském skóre (jedno vítězství z šesti nominací pro Největší z Čechů) Rodina pobrala čtyři z osmi včetně hlavních. Ale úspěchy a neúspěchy jsou v Sedláčkově případě skutečně relativní. Už teď při své neuvěřitelné pilnosti vytvořil souhrnné dílo, které českou současnost dokumentuje stejně přesně, jako ji velkoryse přesahuje v čase; jestli se o nějakém režisérovi dneška bude jednou psát v učebnicích, tak to bude právě on.
Sedláček odmítá nálepku kritika společnosti, považuje se za jejího pozorovatele. "Psal jsem primárně o duševním rozpoložení lidí, kteří nenesou žádnou odpovědnost, i když vydělávají obrovské peníze," říká. "Ač se teď děje bankrotů a zlodějen spousta, neviděl jsem nikoho, kdo řekl promiň. Každý se cítí jen upracovaný, a jestli jsou za ním oběti, o to se nestará." Zní to moralistně, ale režisér se přitom nesnaží nikomu kázat své pravdy. Zároveň je ve své novince opět až příliš velkorysý: nechává divákovi luxus přemýšlet, ukazuje mu věci, ale nevysvětluje je. Nedělá kompromisy, má hluboký vnitřní étos a zobrazované věci ho trápí, ale nemíní pískat na píšťalku a nabízet instantní řešení.
Rodina je základ státu je filmem vynikajícím i právě pro svou nejednoznačnost, počínající už (ne)ironickým názvem. Lidí jako Libor je kolem nás plno, jsme jimi možná i my. Kdo nám řekne, co teď máme dělat? Sedláček ne. Poděkujme mu.
