V patnácti přemluvila rodiče, aby se s ní přestěhovali do Los Angeles. Vyplatilo se. Získala Oscara a byla označena za nejlépe placenou herečku světa. Cestou na vrchol ztratila a zase našla samu sebe, zažila jeden z největších oscarových trapasů v historii a přišla k jedinečnému tetování podle návrhu Paula McCartneyho.
Mnoho lidí tvrdí, že nejzajímavější tvorba se v Americe přesouvá z pláten na obrazovky. Pro hollywoodské herce však dříve bývalo ponížením, když se ocitli v seriálu, a činili tak hlavně kvůli finanční tísni. Dnes už tohle neplatí. Vaše účast v Maniakovi je toho důkazem.
Stigma televize se již rozplynulo. Řekla jsem si, že když si na seriál troufne Nicole Kidman, proč bych se měla ošívat já? Nejde ale o nějaký "odchod za lepším" ani o změnu mého kursu, zkrátka mě zaujalo, že se mohu stát součástí světa oživeného režisérem Carym Jojim Fukunagou, který má na kontě Temný případ. Možnost prozkoumat postavy na větší časové ploše příběhu někdy prospívá. U filmů ale dál zůstávám, současně s Maniakem jsme připravovali historické drama Favoritka.
Role v obou projektech jsou hodně odlišné.
Ano, jde o dvě velmi různé role, což je pro mě vždy zábavné. Člověk se vyhne nudě. Ta u Maniaka ale stejně nehrozila. Seriál zajímavě přeskakuje mezi různými světy - dívku s psychickými problémy léčí pomocí virtuální reality a ona na sebe ve své mysli bere různé podoby. Ztvárnila jsem tak vlastně několik postav naráz a šlo o pořádnou hereckou výzvu, což miluju. I když tentokrát ta výzva byla dost náročná a vyčerpávající.
Úspěšně zahrát mentálně narušenou postavu bývá považováno za herecký vrchol.
Nejde o to, předvádět se, je důležité mluvit o duševním zdraví a zapomínat na něj nesmíme zvlášť v dnešní hektické době. Nemyslím si sice, že to byl hlavní cíl scenáristů, ale už sama přítomnost tématu může přispět do diskuse. Osobně považuju za užitečné ilustrovat, že "normalita" ve skutečnosti neexistuje mimo rámec toho, jak ji určí většina, a že ti, jimž se nedaří v "normalitě" proplouvat, nejsou automaticky neplnohodnotní. Někdy člověk potřebuje na pomoc terapii, někdy prášek, to všechno je v pořádku. Nejdůležitější je však mít lidi, kteří nás chápou.
Právě ze vztahů s druhými ale mnoho problémů pochází, někdo ani navázání úzkého kontaktu není schopen.
Potom je potřeba nenechat člověka cítit se kvůli tomu hrozně. Všichni někdy procházíme těžkými chvílemi, kdy se nám jen obtížně komunikuje s druhými. Když se ale někdo ocitne v situaci, v níž si připadá sám, nejvíc mu pomůže uvědomit si, že sám vlastně není. Že podobné pocity jako on má mnoho dalších, a třeba i někdo v jeho okolí. V tom lze někdy najít uklidnění. Pocit, že je někde poblíž spřízněná duše, může být vzpruhou při navazování kontaktů. Pro každého ale asi funguje něco jiného, přece jenom nejsem odbornice. Mluvím hlavně podle sebe.
CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU INTERVIEW, KTERÝ VYCHÁZÍ VE STŘEDU 23. LEDNA.
