Po letech příprav a měsících odkládání a přepracovávání vstoupila do kin novinka Davida Ondříčka Ve stínu. "Noirová" kriminálka je tuzemskou filmovou událostí podzimu a pro režiséra známého dosud taškařicemi typu Samotáři zároveň překvapivým krokem do vážných vod.
Ve stínu především skvěle vypadá. Odehrává se v dramatickém roce měnové reformy 1953 - a době důsledně přizpůsobuje každý vizuální aspekt od velkých celků po tu nejmenší vlásenku. Jistě, ve větších záběrech se některá prostředí (třeba Negrelliho viadukt) opakují až příliš často, protože v Praze je čím dál těžší najít dnešní dobou nezasažená prostředí, a před kamerou by taky neustále nemusely okázale projíždět tehdejší tramvaje. Jinak se však u nás retro točit nedá a například "refrénový" záběr na kolportéra na Václavském náměstí je dobový všechna čest. A auta, kostýmy, účesy, ustarané tváře pomačkané ještě válkou a už socialismem, to všechno sedí perfektně.
Druhým zásadním vlivem na vzhled Ve stínu měl žánr filmu noir, Ondříčkův oblíbený. Už úvodní scéna je plná pokuřujících mužů v dlouhých pláštích, jejich podmračených tváří, mlčenlivých signálů, tmy a samozřejmě deště. Atmosféru nejasného ohrožení a stahující se smyčky se daří úspěšně držet až téměř do konce.
Pod efektní slupkou však bohužel není adekvátně bohatý a poutavý děj. Hlavní hrdina, kriminalista Hakl, se pustí do zdánlivě banálního případu loupeže v klenotnictví, aby brzy zjistil, že jde o antisemitskou kampaň, z níž vedou nitky až do nejvyšších kruhů. Autorům však nejde o "obyčejnou" detektivku (to, že v případu něco "smrdí", je jasné od začátku), nýbrž o příběh morální integrity a schopnosti zachovat si rovná záda, a to je ambice, kterou se jim nedaří naplnit. Průběh vyšetřování, masakr na poště, postupné odhalování indicií, to všechno funguje. Ale mlácení diváka po hlavě primitivní symbolikou typu svatého Václava a metaforami přirovnávajícími StB ke krakatici z Dvaceti tisíc mil pod mořem, které čte Hakl svému synkovi, to jsou bohužel postupy bolestně polopatické a školácké.
Běžnému divákovi to vadit nebude: toho plně zaměstnají skvělé herecké výkony v hlavních i vedlejších rolích, ať už jde o Ivana Trojana coby Hakla (byť to Trojanovi i v takto seriózně myšlené postavě jako obvykle ustřeluje do komična), krásnou Soňu Norisovou jako jeho manželku (jen je škoda, že je dabovaná do češtiny), Sebastiana Kocha v roli kriminalistovy zdánlivé Nemesis nebo Davida Taclíka ve skvostně vystižené poloze hochštaplerského estébáckého prasete.
Ve stínu napsali Ondříček se zavedeným scenáristou Markem Epsteinem (Roming, Václav, Ryna, Signál...), hudbu - tentokrát poněkud příliš návodnou - složil režisérův stálý spolupracovník Jan P. Muchow. S Ondříčkem se na produkci vedle Ehuda Bleiberga podílel i další povědomý kolega Kryštof Mucha, který si ve snímku také vystřihl půvabnou a příjemně tlumenou roličku experta přes balistiku. Jejich společné dílo evidentně stálo o to být něčím víc než "jen" kvalitním mainstreamem. To, že jím nakonec zůstalo, je možná jeho největším štěstím.
