Sean Penn Javiera Bardema v Cannes neohrozil

Canneská soutěž má před sebou posledních pár filmů. Došlo i na jediný americký snímek v klání o Zlatou palmu, thriller Fair Game s Naomi Wattsovou a Seanem Pennem od Douga Limana.

Příběh dle skutečných událostí mapuje zákulisí špionážní aféry o neexistujících důkazech pro útok na Irák. Poněkud pozdě, zdá se.

Film ale stojí za pozornost díky Seanu Pennovi, který pojal bývalého vyslance Wilsona svým obvyklým emotivním způsobem. Právě Penn by snad jako jediný mohl obrat Javiera Bardema o hereckou Zlatou palmu, ale jeho role postrádá tíhu Španělova charakteru v Biutiful.

Mezi papírovými favority byl naopak thajský Uncle Boonmee Who Can Recall His Past Lives od režiséra Apichatponga Weerasethakula - jeho starší snímek Tropical Malady získal v Cannes cenu poroty.

Když jsem se dozvěděl, že Weerasethakul opět přijede na Croisette, hrál jsem si s myšlenkou udělat s Weerasethakulem rozhovor. Obzvlášť jsem se těšil, až se budu dívat na naše grafiky, jak si s tím dlouhým jménem poradí.

Režisérův tým nakonec neměl zájem, nicméně při sledování příběhu o strýčkovi Boonmeem, který dokáže vidět duchy mrtvých, jsem často nabýval dojmu, že Weerasethakul přistupuje ke svým divákům podobně. Schválně, co všechno vydrží!

Takže umírající sedlák Boonmee tu vidí u stolu svou mrtvou ženu, pak se mu ještě zjeví úžasná černá opice s rudýma svítícíma očima, tedy jeho dávno ztracený syn. V jeden moment režisér film zamrazí do fotografií se záběry na vojáky, kteří symbolizují nový lidský druh. Jinde se nespokojená princezna nechá obšťastnit sumcem a jeho jemnými pysky.

Weerasethakul je intelektuální filmař, který se nebojí vyzvat diváka na souboj, změnit v polovině filmu rytmus, předložit šokující záběry. Dlouhodobě se zajímá o paralelní světy, vize koloběhu reinkarnací v jeho případě není ničím neobvyklým. Kritika thajského režimu je odvážná, obávám se ale, že pro spoustu diváků nečitelná. Při dobývání evropského diváka režisérově svérázné poetice také bohužel nepomáhá tempo, přidušené na minimum.

Jediným strhujícím filmem soutěže - a vlastně celého festivalu - pro mě zůstává My Joy Sergeje Loznici. Podle mě je to hlavní favorit na nedělní vítězství.

Foto: Festival v Cannes.