Pavel Landovský patřil díky své postavě nebo nepřeslechnutelnému hlasu k velkým postavám poválečného českého divadla a filmu. Svérázný hromotluk, který se narodil 11. září 1936 v tehdejším Německém Brodě, se v 60. letech i bez formálního hereckého vzdělání vyšvihl mezi největší české hvězdy. Po srpnu 1968 se ale ocitl v nemilosti a nakonec skončil v nucené vídeňské emigraci. Až po pádu komunistického režimu se se tento milovník žen a otec mnoha dětí mohl vrátit domů.
V očích normalizačních mocipánů Landovskému, který proslul otevřeností a jadrným slovníkem, neprospělo už přátelství s Václavem Havlem. Příslovečnou poslední kapkou se pak stala Charta 77, na jejímž šíření se s elánem podílel. Byl to právě populární herec, kdo v lednu 1977 s dokumenty ujížděl tajným policistům ulicemi Prahy. Honičku přirovnal historik Jiří Suk k výjevu z "americké gangsterky". Estébákům sice Landovský na chvíli zmizel z očí, ti ale nakonec vůz zastavili.
Disidentská role Landovskému přinesla nejen zatčení a potíže s policií, ale také definitivní konec jedenáctiletého angažmá v pražském Činoherním klubu, kde působil od poloviny 60. let. Z očí veřejnosti ale mizel už roky předtím. Po podpisu Charty pak přišla opakovaná zatčení a Landovský se stal jedním z cílů akce Asanace. Jejím smyslem bylo co nejvíce znepříjemnit život asi padesátce vytipovaných disidentů, mezi které patřil i Václav Havel, a přimět je tak k odchodu za hranice.
"A pak mě z republiky chtěli vyhnat. Řekli mi, že se mám vystěhovat, načež jsem jim odpověděl protiotázkou, jestli je nenapadlo, aby se vystěhovali oni. Nikam se mi nechtělo," vzpomínal Pavel Landovský na konec 70. let, kdy nakonec odjel do Vídně, kde dostal nabídku k dvouleté stáži v Burgtheateru. Původně si myslel, že se bude moci vrátit, když ale musel na hranicích odevzdat pas a vojenskou knížku, bylo jasné, že je jeho návrat do Československa nežádoucí.
"Hrozně! Neuměl jsem nic," popsal krajanskému měsíčníku své znalosti němčiny v době, kdy do prestižního rakouského divadla přišel. "Říkal jsem si, je ti třiačtyřicet, to už nedohoníš. S tím se člověk buď smíří, nebo má deprese." Landovský nepatřil k lidem, kteří by chtěli trpět depresemi, a tak se vrhl do studia po hlavě. Začal slabikářem a pohádkami, aby "našel most k těm lidem tam". V Burgtheateru brzy získal angažmá a členem scény byl až do roku 1996.
Už brzy po listopadu se Landovský, který se v exilu sblížil třeba s Karlem Schwarzenbergem, začal vracet. Hostoval v Divadle Na zábradlí, v Činoherním klubu i v Národním divadle. Mnohem početnější byla v té době jeho filmografie. Před kamerou zářil už v 60. letech, nejslavnější postavy vytvořil ve filmech Svatba jako řemen (1967) a Utrpení mladého Boháčka (1969), po roce 1989 patřil k nejvýraznějším major Terazkyho v Černých baronech (1992) nebo nemluvný skladník ve Vratných lahvích (2006).
Poslední roli "trpícího starce" si zahrál v celovečerním dokumentu Hoteliér, ve kterém se setkali také další zakladatelé a herci Činoherního klubu druhé poloviny 60. let Jan Kačer, Pavel Landovský, Josef Abrhám, Vladimír Pucholt nebo Libuše Šafránková. Snímek, který se natáčel v září 2011, mapuje snahu Jana Kačera o "vzkříšení" Landovského, který byl v době vzniku filmu už vážně nemocný a většinu času trávil na své chalupě v Kytíně u Mníšku pod Brdy. Tam také předloni v říjnu zemřel.
Kromě nezapomenutelných rolí, zaznamenaných kamerou, po sobě Landovský zanechal i osm her (souborně vydaných v roce 2013). Vedle divadla psal pro rozhlas, v polovině 70. let, kdy už jeho jméno bylo na indexu, se například tři roky inkognito podílel na nekonečném seriálu Jak se máte, Vondrovi?, ve kterém hrála jednu z hlavních rolí přesvědčená komunistka Jiřina Švorcová. "Otvírala pusu, jak jsem si hvízdnul," vzpomínal Landovský, o jehož zapojení ale podle pamětníků Švorcová věděla.
Svérázný umělec byl proslulý i slabostí pro něžné pohlaví, prohlašoval o sobě, že je "nesnesitelný, obdivovatelem žen", které ovšem i s dětmi pravidelně opouštěl, když se zamiloval znovu. S různými ženami se mu tak podařilo zplodit údajně sedm dětí, mezi nimi i právníka a současného náměstka ministra obrany Jakuba. "Jen jsem tak žil. Všechno jsem vzal tak, jak to přišlo. Snad jen je mi líto těch ženských, které mi utekly. To je život mužskýho," bilancoval jednou Landovský.
