Můj vysvlečenej deník staví autenticitu na lži, Piráti žijí ze slavné minulosti, Havran se otírá o slavného zakladatele hororu Poea... Snad jen tomu Satrianimu to na kytaru hraje pořád dobře.
Kdyby byl Můj vysvlečenej deník skutečným deníkem skutečné sedmnáctky, jak se tahle adaptace stejnojmenné knihy jmenuje, nedalo by se mu vytknout skoro nic: pokud se nějaké študačce stane, že se v životě během pouhých několika let setká s úmrtím matky, nechtěným těhotenstvím, domácím násilím, pokusem o sebevraždu a dalšími motivy podobně těžké váhy, tak můžeme prostě jen vážně pokývat hlavou a kvitovat, jak se jí s tím vším podařilo vyrovnat. Můj vysvlečenej deník je ale fikce: za vymyšlenou Johanu Rubínovou ho napsal jistý Jan Hlaváč. Filmu, který podle knihy vznikl, to ubírá dobře polovinu na účinku, ale pořád tu ještě zbývá poměrně zábavná taškařice pro puberťáky, v níž se chlastá, hulí a mluví sprostě ostošest.
Od Mýho vysvlečenýho deníku asi nikdo nic nečekal, o to je příjemnější. Od studia Aardman, které kdysi proslulo mimo jiné krátkými snímky o samotářském vynálezci Wallaceovi a jeho psu Gromitovi, se po několika nepovedených celovečerácích už taky nic zvláštního nečeká - a jejich nejnovější pokus Piráti tenhle trend bohužel podpoří. Piráti jsou zoufale nesourodá směska plastelínové animace a digitálních triků, bukanýrského klení a strohého britského humoru, dementních vtipů o padání na ústa a sofistikovaných gagů. Story o honu za titulem piráta roku, Charlesi Darwinovi, posledním blbounovi nejapném a tajemství anglické královny mnoho smyslu ani legrace nedává. Škoda.
A potom jde do kin Havran, thriller, v němž se detektiv pokouší přijít na kloub vraždám podle povídek E. A Poea s pomocí spisovatele samého, a koncetrní video Satchurated virtuózního kytaristy Joea Satrianiho.
