Už v pondělí oslaví sté narozeniny Otakar Vávra, veřejně mu k nim popřejí i prezident Václav Klaus a ministr kultury Jiří Besser. Zaslouží si nestor české kinematografie gratulace?
Vávra během své dlouhé filmařské kariéry natočil celou řadu respektovaných filmů. Jeho hrubínovské adaptace Zlatá reneta a Romance pro křídlovku nebo temné Kladivo na čarodějnice patří ke klenotům domácí kinematografie. Nelze mu upřít, že byl jako tehdejší pedagog FAMU u zrodu československé nové vlny, byl učitelem mimo jiné Věry Chytilové či Jiřího Menzela.
Jenže zároveň je Vávra tvůrcem celé řady ideologicky poplatných snímků. V 50. letech natočil nechvalně proslulou husitskou trilogii Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem, v letech sedmdesátých pak další "vlasteneckou", spíše ale ideologicky tvrdě zabarvenou trilogii z éry druhé světové války Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy.
Často řemeslně zdařilé, přitom ale megalomansky natočené a komunistickou ideologií a patosem naplněné snímky jsou jednou z nejsmutnějších součástí domácí kinematografie.
Dnes Vávra natočení takových filmů omlouvá třeba tím, že se jimi vykupoval ze zákazu tvorby, kterým ho komunistický režim postihl právě po Kladivu na čarodějnice. Pochybné filmy ale zůstávají součástí jeho filmografie - a nejde jen o tyto dvě trilogie, ale i o další, dnes obskurní, dílka jako Němá barikáda z roku 1949, Občan Brych z roku 1958 či ideologická adaptace Čapkova Krakatitu Temné slunce z roku 1980, kdy už Vávra rozhodně byl ze socialistického zákazu dávno vykoupený.
Pro Vávru je typické, že ideologické filmy natáčel i dlouho poté, co se to opravdu "muselo". Je prototypem filmaře, který chtěl být zadobře s každým režimem, a také se mu to vyplácelo, poplácáván po ramenou byl od komunistických papalášů i polistopadové politické špičky.
Na rozdíl od řady kolegů prakticky neměl období, kdy by netočil, a od nejrůznějších vládních garnitur získal i řadu filmových cen - od éry válečné po dobu 50. let, kdy mu připadl titul "zasloužilého umělce". Mezi svými trofejemi má Státní cenu Klementa Gottwalda i medaili Za zásluhy od Václava Klause.
Jeho posledním filmem bylo v roce 1989 historické drama Evropa tančila valčík. Typické je, že po revoluci, v éře znovu hledaných morálních zásad a ideálů, se už k práci nedostal. Místo toho začal po boku o 40 let mladší ambiciózní manželky vymetat večírky celebrit, trousit veselé historky o někdejších záletech s prvorepublikovými herečkami typu Adiny Mandlové a bagatelizovat někdejší poplatnost režimu bonmoty typu "režisér bez kamery, to je jako švec bez bot".
Nyní slaví sté narozeniny, oficiálně mu k nim v pondělí přijdou popřát ministr kultury, pražský primátor i prezident, chystá se křest hned dvou knih pamětí (v nichž opět nejspíš dojde spíš na drby o Adině Mandlové a orgie samochvály než na tolik potřebnou Vávrovu sebereflexi).
Bude to velká sláva, prý i s ohňostrojem. Ovace nad Vávrovým úctyhodným věkem ale sporné stránky jeho kariéry neumenší. Vávra je dost starý na to, aby přijal zodpovědnost za to, jak se jeho kariéra vyvíjela. Až přestane bagatelizovat své celoživotní prospěchářství, možná bude skutečně k čemu mu gratulovat...
