Produkce filmů a televizních seriálů se zombie tematikou se v posledních letech stala poměrně hojným a populárním subžánrem. Odkud se však tento kult vzal? Čím se inspiroval? Jaká je jeho historie? A jak by to dopadlo doopravdy, kdyby náš svět zasáhla zombie apokalypsa?
Filmová adaptace původně herní série Resident Evil v hlavní roli s Millou Jovovichovou skončila před dvěma lety. Už v té době však žánru zombie vládl především jeden seriál - The Walking Dead (Živí, mrtví), jenž vznikl na motivy stejnojmenného komiksu Roberta Kirkmana.
Pro kabelovou stanici AMC se seriál absolutním hitem, který si získal miliony fanoušků po celém světě. Není proto divu, že stanice dala před pár lety zelenou jeho spin-offu s názvem Fear The Walking Dead, jehož druhá polovina čtvrté série bude mít premiéru 13. srpna.
Za klasiku tohoto subžánru, který nastavil základy jeho dnešní podoby, se považuje film Noc oživlých mrtvol režiséra George A. Romera z roku 1968. Ve snímku jsou zombie vyobrazené tak jako dnes: krvežíznivé mrtvoly, které vylézají z hrobu a jsou hladové po lidech. Romero přiznal, že se ve tvorbě svého filmu inspiroval postapokalyptickým románem Já, legenda od Richarda Mathesona.
Zombie jako vúdú
Žánr jako takový ale nemá své kořeny pouze ve filmové a seriálové tvorbě, nýbrž i ve videohrách, komiksech, literatuře a hudbě. Na zombie dokonce věří i některé kultury.
Kupříkladu obyvatelé Haiti věří na zombie už po celá staletí. Jejich představa "nemrtvého člověka" je však trochu odlišná oproti zpracování v The Walking Dead a jemu podobných projektů. Haiťané si spojují zombie s kultem vúdú.
Zombie nechápou jako pomalu chodící tělo v pozdním stadiu rozkladu, ale jako zotročeného jedince, často pod vlivem omamných látek, nevědomky vykonávajícího vůli a příkazy jiné osoby, jež ho ovládá. Obyvatelé Haiti věří, že tento člověk není živý. Myslí si, že se jedná pouze o tělo bez ducha, které lze využít k různým pomocným pracím.
V případě apokalypsy...
Fenoménu zombie se tu a tam věnují i vědci. Ti se v některých výzkumech snaží odhadnout šance na přežití po kousnutí "nemrtvým". Většinou se shodují, že tento boj s časem by lépe zvládaly autoritativní státy, jelikož nejsou vázány různými zdlouhavými schvalovacími procesy a okamžitě by začaly jednat v použití veškeré možné síly na zastavení epidemie.
Nejrychleji a nejhůře by dopadla města. Utéct na venkov by vám tedy koupilo trochu více času. Některé simulační modely dopadly pro lidstvo opravdu nekompromisně. Jeden z nich například tvrdí, že po sto dnech od vypuknutí nákazy by na naší planetě zůstalo asi jen 181 živých lidí.
