Proč dokáží australští rockeři AC/DC stále vyprodávat haly po celém světě, i když vlastně dělají pětatřicet let totéž? Možná proto, že jsou doopravdy "lidoví".
Třetí koncert AC/DC v Česku, který proběhne 17. března od 20 hodin v pražské O2 Areně, byl podle informací pořadatele (Interkoncerts - Live Nation) vyprodán za pouhé dva dny, pouze s výjimkou několika blokovaných a několika nejdražších vstupenek. To se u nás nestává často ani v případě největších popových hvězd. Lze pouze spekulovat, kde se bere taková sláva, nicméně pár důvodů se nabízí.
Něco jako fotbal?
Kritici AC/DC hledají důvody popularity kapely třeba v „útoku na první signální soustavu". Jistě k takovému útoku dochází, slyš přímočaře hybné, dynamické figury písní, hlasitý zvuk, snadno „hulákatelné" stadiónové refrény, texty občas silácké, nasprostlé či dvojsmyslně lechtivé. (Kdo pamatuje výpady proti rockové hudbě z časů totalitních, určitě si vzpomněl na rétoriku „ochránců socialistického vkusu", tepajících „probouzení nízkých pudů a agresivity".) Jenže podstatnou část image AC/DC tvoří také sebeironie, humor a nadsázka. Na první signální posluchačů cílí v popu a rocku kdekdo, pokud však nenabídne mnohem víc, zůstává pouze trapným. Navíc „komunální" náměty písní sdílejí AC/DC třeba s uznávaným tradičním blues, z jehož kořenů vycházejí. S agresivitou se setkáte spíše při sportu než na rockovém koncertě.
| AC/DC v datech |
1969 - Šoubyznysem rozčarovaní členové kapely The Easybeats, Harry Vanda a George Young, se vracejí do Austrálie. George zjišťuje, že jeho mladší bratříčci Malcolm a Angus vyzrávají ve zdatné kytaristy a (zatím individuálně) zakládají první kapely. Nově vzniklé producentské duo Vanda - Young se rozhodne mládeži předat pár cenných zkušeností a později poskytnout producentské služby. 1973 - Bráchové Malcolm (rytmická kytara, mozek na riffy a nekorunovaný principál) a Angus (ze řetězu utržený sólový kytarista a „tvář" kapely) zakládají AC/DC se zpěvákem Davem Evansem. 1974 - Kapela stále nešlape podle představ bratří Youngů, v srpnu nastupuje nový zpěvák Bon Scott. 1975 - Personální změny poznamenají první australské album High Voltage, ve studiu zaskakuje i starší brácha George, ale kapela začíná nabírat sílu. 1976 - První mezinárodně vydané album High Voltage (sestavené z předchozích australských LP desek High Voltage a T.N.T.), první evropské turné. AC/DC předskakují Black Sabbath, Aerosmith či Kiss 1977 - První větší průlom do mezinárodního povědomí díky albu Let There Be Rock 1980 - 19. února umírá bouřlivák Bon Scott, diagnóza - akutní otrava alkoholem. Ještě téhož roku vydávají AC/DC, nad kterými každý láme hůl, s novým zpěvákem Brianem Johnsonem (původně z kapely Geordie) svoje vůbec nejúspěšnější album Back In Black. Teprve nyní se kapela dočká úspěchu v USA. 1983 - Začíná ústup z dobytých pozic, alba se příliš neprodávají, nezdařila se ani spolupráce na filmu Who Made Who. 1988 - Postupná „revitalizace" díky albu Blow Up Your Video 1990 - Abum The Razors Edge představuje návrat do rockové 1. ligy. Od 90. let kapela vydává alba sporadicky, ale její pozice se zdá být jistá. 2008 - Zatím poslední album Black Ice sbírá vesměs pochvalné kritiky i „platinové" prodeje a šplhá na první místo albového žebříčku v USA, Austrálii, Británii, Německu a řadě dalších zemí, Česko nevyjímaje. |
A propos, sport. Dalším oblíbeným příměrem vystoupení AC/DC je právě fotbalové utkání. Možná. Autor nemůže soudit, fotbalu bohužel nikdy neporozuměl a zvnějšku mu připadá spíše jako záminka k tomu, aby si dvě skupiny občanů rozbíjely huby. Nicméně toto přirovnání může být trefné, pokud skutečně oceňujeme sportovní (hudební) výkon, družstvo je jen jedno, fandí mu všichni a hlavně: družstvo se nikdy nenechá uplatit a vždy hraje naplno.
To, čím AC/DC postupně dobyli svět, je právě ono bezvýhradné hraní naplno. Ze všech biografií, článků i svědectví o historii AC/DC vyplývá, s jakou sveřepostí a umanutostí šli bratři Youngové za svým cílem stát se „největší rock‘n‘rollovou kapelou". Snad každý muzikant někdy odzívne koncert. Ne tak AC/DC. Než aby ubrali na energii, raději nehrají. Jakékoliv nevydařené vystoupení vždy považovali za velkou osobní prohru, byť šlo o nevděčný začátečnický kšeft v zaplivaném pajzlu. Pokud hrávali jako předkapela, vždy chtěli „ukrást hlavním hvězdám show" (byť byli hostiteli jejich milovaní Rolling Stones), i kdyby měli po koncertě padnout.
Poctivost hrdých řemeslníků k zákazníkům (fanouškům) publikum vycítí a ocení. Šlo by utrousit něco o naivní proletářské vzájemnosti, ale to by bylo opět nepochopení. AC/DC jsou i obchodní institucí a netají se tím. Ovšem jde o obchod průhledný, s jasnými pravidly. AC/DC například nikdy nedali, navzdory silnému tlaku vydavatelů, souhlas ke snadnému výdělku - vydání kompilace největších hitů. Tahle běžná praxe přijde členům skupiny nepoctivá k fanouškům a prostě ji odmítají.
Nejsme žádný heavy metal
Zásadou AC/DC vždy bylo vyhýbání se módním proudům. Už v začátcích kariéry začali naplňovat svoje představy, jak hlučně navázat na bohatýrské doby dřevního rock‘n‘rollu a blues-rocku. Bez úhony přečkali punkovou smršť, která smetla většinu představitelů komerčního hard-rocku 70. let. Částečně se vyhnuli „odpisu", protože se dostali do povědomí až v době nástupu punku. Navíc byli díky divokému životnímu stylu a koncertnímu nasazení do pukové škatulky sami vhozeni, ať se tomu bránili sebevíc.
Pokud chcete bratry Youngy a spol. naštvat, řekněte jim, že hrají heavy metal. Ani s touto přihrádkou nechtějí mít nic společného, byť na obnovené vlně popularity metalu počátku 80. let si beze studu zasurfovali i se svým „staromilštějším" stylem.
Možná nejpřekvapivějším faktem zůstává, že AC/DC dokázali přežít i soumrak zasloužilých hard-rockových kapel, živících se rutinním objížděním štací za někdejší železnou oponou a nasycováním posluchačského vakua, způsobeného kulturní blokádou totalitních režimů. Zůstali celosvětově žádanou koncertní atrakcí.
AC/DC dodnes představují, bez ohledu na módní vlny, pořádný kus filosofie původního rock‘n‘rollu a opravdovou lidovou zábavu. Možná nic víc, ale rozhodně nic míň. Řemeslně dokonale zvládnutou, poctivě do krve vydřenou zábavu. Dalo by se konstatovat, že do značné míry stádní zábavu, chléb a hry ve starém „dobrém" římském stylu. Jenže nebylo snad vybití energie, případně vykřičení frustrací důležitou funkcí právě onoho původního, rebelujícího rock‘n‘rollu a rhythm‘n‘blues? Rock‘n‘rollu se vždy nejlépe dařilo v dobách psích, kterým teď můžeme říkat třeba ekonomická a politická krize.
Foto: Karel Šanda
