Přestože nové album Love Is The Answer produkovala kanadská jazzwoman Diana Krall, nejde o nahrávku v rámci diskografie Barbry Streisand nějak zásadně výjimečnou. Barbra se po celou svoji pěveckou kariéru vracela ke standardům a dělá to dobře a hlavně po svém i nyní. Bez ohledu na volbu producenta.
Má pak ovšem smysl věnovat se dalším z tisíců verzí notoricky známých písní jako je operetní a posléze filmová Smoke Gets In Your Eyes, muzikálová Some Other Time z pera Leonarda Bernsteina či „sinatrovská" In The Wee Small Hours Of The Morning? Určitě má. Barbra Streisand se totiž může chlubit ohromným vhledem do repertoáru „american songbook". Jak by ne, když řadu autorů evergreenů poznala osobně a s řadou nově natočených písní doslova vyrůstala.
ČTĚTE TAKÉ: Pearl Jam ztratili nepřítele a sázejí na pohodu
Například standard Spring Can Really Hang You Up The Most zpívala Barbra už v osmnácti a prvně ho natočila v roce 1967 (jak sama vzpomíná v bookletu CD). Nakonec se však sebekriticky rozhodla nevydávat ho, protože si na píseň proslavenou samotnou Ellou Fitzgerald nepřipadala dost zralá. Správný čas přišel nyní.
ČTĚTE TAKÉ: Hudební provokatérka Peaches vystoupí v Arše
Pokud bychom chtěli hledat hnidy, mohly by se nám zdát příliš sentimentální třeba momenty, kdy Barbra opustí severoamerický repertoár. Její verzi Gentle Rain od geniálního brazilského skladatele Luize Floriana Bonfá chybí latinskoamerická lehkost. Šansonu If You Go Away (původně Ne Me Quitte Pas od Jacqua Brela) by zase slušela trocha oné původní „syrovosti" skryté v druhém plánu. Ale asi jde jen o subjektivní dojem recenzenta. Barbra prostě nazpívala tyto písně „na americký způsob" a proti její přirozené hlasové poloze nelze nic namítat.
Jak vlastně došlo k nezvyklé volbě producentky? Barbru nadchl Dianin koncert na Monterey Jazz Festival, pak se ty dvě potkaly na večírku a byla ruka v rukávě. Od produkce Diany Krall se čekalo, že zvolí přece jen „jazzovější" a dravější zvuk. Ale proč vlastně? Krall udělala to nejlepší, co mohla. Nikam Barbru netlačila, spíš směrovala interpretku k poloze, která jí nejvíc sedí.
Role Diany Krall tak sice působí relativně nenápadně (nepočítáme-li několik brilantních klavírních vstupů), ale nelze ji snižovat. Krall určitě přispěla, spolu s Johnnym Mandelem, ostříleným autorem citlivých, „tichých" orchestrálních aranžmá, k decentnímu a průzračnému vyznění celé nahrávky.
Resumé? Možná jen další deska uhlazených, mainstreamových standardů. Ale zároveň deska nestárnoucích standardů, vkusná a vrcholně profesionální.
Foto: Sony Music
