Berlín, Amsterdam, Dublin, Chorzów, Záhřeb... Pět měst za tři týdny. Pět koncertů..., tedy pět stejných koncertů. Pět koncertů U2. Nejmenuji se ani Bono, ani Edge, Larry Mullen či Adam Clayton. Ani slavné čtveřici nedělám osvětlovače nebo bedňáka. Mám je jenom rád. A U2 tohle léto vyjeli na turné po Evropě.
U2 jsem poprvé slyšel relativně pozdě. Přesně si pamatuji místo, datum nikoliv. Mohlo to být asi v roce 1988, to mi bylo šestnáct. V panelákovém bytě v pražských Řepích u kamaráda Ivoše, v jeho pokoji, jemuž přezdíval „brloh". Ivoš na gramofon své tehdy supermoderní věže položil vinylovou kompilaci Umělci pro Greenpeace nebo tak nějak se deska jmenovala. Jedna z písní byla Pride (In the Name of Love), jeden z největších hitů U2 vůbec. Líbila se mi okamžitě, ale jsa tehdy velkým fanouškem Depeche Mode, nemohl jsem své černé idoly jen tak vystřídat. Zlom přišel až začátkem 90. let. Koncert vysílaný Českou televizí z Austrálie a především oplodňovák One, krátce nato jsem dostal pod stromeček cédéčko Achtung Baby. A bylo rozhodnuto! Depeche Mode, Oceán i Shalom (ano, bohužel, ale člověk v mládí dělá různé chyby) jsou mrtvi, ať žijí U2!
Soudě podle reakcí kamarádů, přátel a kolegů bych měl spíš vyhledat odbornou pomoc lékaře. Nejčastější výrazy pro popis mé osoby, s nimiž se toto léto setkávám, zní „blázen" a „magor". Chápu je a nezlobím se. To oni se totiž ochuzují. O radost vídat největší a nejlepší skupinu světa a k tomu ještě procestovat Evropu. No, a to jste ještě nečetli následující řádky...
Rodinné informační embargo
Letošní U2mánie začala už o pár měsíců dřív. V březnu U2 oznámili termíny a místa letních koncertů. Po zkušenostech s nákupem lístků před čtyřmi lety - hodiny strávené snahou probojovat se na internetu k nákupnímu košíku a nakonec úspěch navzdory vyprodání koncertů během pár minut, jsem letos spolu se ženou Adélou hodlal neponechat nic náhodě. Členové oficiálního fanklubu mají přednostní právo na nákup čtyř lístků, tedy bez virtuálních front a napětí, jestli se to povede. Jediný zádrhel: čtyři lístky, ale jen na jeden koncert. Minule jsme absolvovali koncerty tři a byli nadšení, a tak jsme se tentokrát rozhodli zvýšit laťku. Pro členství jsem proto zmermomocnil i další tři členy rodiny (no, ne všichni o tom věděli). Koupili jsme Berlín (je blízko), Amsterdam (navazoval), Dublin (kdo neviděl U2 doma...) a Záhřeb (to by mohlo být zajímavé). Pak ještě český Ticketpro nabízel polský Chorzów, tak jsme ho vzali taky.
Nedočkavě jsem otevíral každý den schránku. A pak začaly obálky s cenným obsahem postupně přicházet. Ukládal jsem je do šuplíku u psacího stolu a průběžně je chodil kontrolovat, jestli tam pořád jsou. Do koncertů ale pár měsíců pořád zbývalo. Chce se mi napsat: čekání bylo pekelně dlouhé. Jenže v 36 letech (ano, vskutku, nejsem žádný poblázněný teenager) už čas přece jen utíká celkem rychle.
Mučivější se ukázala jiná věc. Rodinné informační embargo. Díky internetu a YouTube především dnes může každý okamžitě zjistit, jak koncerty vypadají. Už pár hodin po koncertě začíná na YouTube padat jedno video za druhým. A tak, když turné koncem června vypuklo, fanoušci se rozdělili na dvě skupiny. Někteří hltali každý záběr, setlist z každého vystoupení, aby věděli, na co se můžou těšit, až přijde ten „jejich" koncert. Druzí si naordinovali izolaci, aby se nepřipravili o překvapení. Bohužel, tato hranice se narýsovala i napříč rodinnou buňkou. A protože naší sarajevské fence Sáře to bylo evidentně jedno, měli jsme to 1:1. Já sjížděl každou novinku a video, pořadí písniček znal zakrátko zpaměti. Moje žena nechtěla slyšet sebemenší detail. A já trpěl, protože jsem tu přehršel informací neměl s kým sdílet. Kamarádi, kteří do Španělska jeli, píšou nadšené esemesky. Sakra, proč jsme si taky nekoupili lístek do Barcelony?! Proklínáme se s Adélou navzájem. Do Berlína chybí ještě tři týdny!
Berlín: vytoužená premiéra
Den D konečně nadešel. 18. červenec. Po čtyřech letech je dnes večer opět uvidíme. Brzy ráno jsme vyrazili z Dejvic, v Holešovicích nabrali kamaráda Jakuba (sice většího U2loga, ale nikoliv tak zaníceného; poslední turné úplně vynechal!) a nabrali směr Berlín. Adéla opět důrazně apelovala, že nechce slyšet o koncertu ani slovo, tudíž jsme se museli bavit v narážkách. Před Berlínem na odpočívadle sraz s dalším kamarádem Davidem. A jede se. Na zdržování není čas, a tak míříme rovnou k Olympijskému stadionu.
Další kamarád, fotograf Lukáš už samozřejmě čeká kdesi v prvních řadách od dopoledne. Taky lidí před branami už „táboří" požehnaně. Lukáš už je matador: byl v Barceloně! Známe ho čtyři roky a právě díky U2. Odjížděli jsme tehdy ze stadionu v Mnichově, on spatřil českou SPZ a skočil nám před auto, jestli ho nevezmeme do Prahy. Na tom koncertě jsme stáli úplně u pódia, Bono se tehdy natáhl k publiku a Adéle podal ruku.
Jakub zaslechne, že z druhé strany stadionu je další vchod. Jde to omrknout a vrátí se s dobrou zprávou, skoro nikdo tam prý není. Přesuneme se. Pak udeří půl šestá a brány se otevírají. A přichází sportovní složka fanouškovství. Je třeba běžet a běžet rychle. Vidět na kapelu zblízka totiž není k zahození. Obíháme stadion a pak se řítíme po schodech dovnitř na plochu, přímo k monstru. Usain Bold, který zde o měsíc později zaběhne stovku historie, by se nám vysmál. Ale i tak je z toho pěkné místo někde v páté řadě od vnějšího pódia.
Upřímně, neznám nic otravnějšího než čekání v davu, kde se nelze skoro pohnout, na začátek koncertu. Minuty se vlečou jak hodiny, hodiny jako dny. Blíží se tomu snad jen tři věci: zaoceánské lety a v dětství odžité pionýrské stráže u pomníčků či noční hlídky na táboře. Předkapela Snow Patrol, severoirsko-skotská skupina, nastupuje po sedmé a není vůbec špatná. Dohrají v osm a napětí začíná stoupat. Na pódiu se konečně začíná něco dít. Ladí se kytary, do chapadel pódia zvaného Claw se usazují osvětlovači, připravují se lahve s vodou pro kapelu, na pódium se lepí setlisty... Stadion se už stačil naplnit a nedočkavé publikum rozjíždí mexické vlny.
Pak reprodukovaná hudba získá na hlasitosti a zazní Bowieho Space Oddity. Zhasnou světla. Je něco před devátou, takže se to v letním večeru nepozná. A spustí intro, monstrum ožívá a začne chrlit kouř. Dav vybuchuje jako gejzír. Z útrob stadionu vychází na jeviště bubeník Larry Mullen, usedá za bicí a spustí. Do toho se ozvou kytara s basou a nakráčí Edge a Adam Clayton. A pak se zjeví Bono. Nadšení dosahuje vrcholu. Zacloumá se stojanem na mikrofon a spustí. Eighteen of July... Čtyři nové písně nemají diváci ještě tolik zažité, ale stejně tribuny na sezení stojí od samého začátku. Pak už následuje víceméně sbírka lety prověřených hitů. Když se U2 pustí do Angel of Harlem, Bono přizve na jeviště tři kluky z publika, kteří na něj mávali letáky, že si tuhle píseň zahrají s kapelou. Odvážný experiment se vydaří. Devadesát tisíc lidí aplauduje. A když při odchodu sdělí, že jsou z Czech Republic, česká srdce v davu zavýskají. Z trojice se pak doma stanou na pár dní mediální hvězdy.
Berlín mají U2 rádi: natočili zde přelomové album Achtung Baby. A na stvrzení pouta s městem zahrají i Stay, kterou kdysi složili pro film svého přítele Wima Wenderse Tak daleko, tak blízko. Věhlasný režisér na koncertě nechybí. Nový rozměr nabírá show, jak se někdy v půlce setmí. Claw teprve pořádně vystrčí drápky a ukáže, co všechno se svými světly dovede.
Traffic jam na webu
Jak se začaly zjara prodávat lístky a blížilo se turné, enormně narostl provoz na nejrůznějších diskusních fórech a stránkách věnovaných U2. Fanoušci se domlouvali, kam pojedou, jestli je to lepší na stání nebo na sezení, jestli má někdo zkušenosti s placením kartou na internetu, co se asi bude hrát za písně...
Česko-slovenští fanoušci mají dva hlavní virtuální prostory, kde se potkávají. Na české stránce U2czech.blog.cz a na slovenském diskusním fóru greensite.sk/u2forum/. Ta první, která začátkem srpna oslavila dva roky existence, nabízí takřka vyčerpávající přehled všech aktuálních novinek kolem skupiny, koncertů a tak dále. Od vydání singlu Get On Your Boots v únoru a následně desky No Line On the Horizon má administrátor pod nickem goldsmidchen stránek napilno. Hází sem jednu dvě, někdy i tři zprávy denně.
„U2 poslouchám od roku 1997, ale první impulz k vytvoření stránek přišel až v roce 2006. V té době jsem se vrátil ze studií v Německu a nějak jsem propadl kouzlu internetu. Chtěl jsem vytvořit český web, na kterém fandové najdou důležité a aktuální informace o jejich oblíbené kapele. Hodně mi pomohl i můj bratr, který mi vytvořil design," říká goldsmidchen alias Pavel Zlatníček, pětadvacetiletý student doktorského studia pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Přiznává, že mu stránky zabírají hodně času: „Podstatnou část trávím většinou na zahraničních fórech. V podstatě je v Evropě asi pět až šest stránek o U2, kde jsem přihlášený, jako aktivní uživatel. Tam jsou totiž informace nejaktuálnější. Pravdou je, že se musím mnohdy krotit, protože bych trávil na netu až nezdravě mnoho času."
Foto: Jan Dražan
