V moravsko-slezské metropoli začal ve čtvrtek 17. července už třináctý ročník festivalu Colours of Ostrava. Program byl ale tentokrát připraven už i na předchozí dva dny - hrálo se v ostravských ulicích i klubech.
Nešťastná třináctka v soupisce ročníků Colours of Ostrava si vybrala daň ještě před samotným zahájením vlastního festivalu, ale ostravské Barvy opět s dalším rokem dokazují, že rozhodně neusínají po minulých úspěších na vavřínech a krok po kroku jeden z nejzajímavějších tuzemských festivalů stále vylepšují. Tak, že se to nedá přehlédnout.
Celá akce se letos - i s doprovodnými programy - rozrostla na celý týden. Jeho počátek patřil Festivalu v ulicích, dárku především pro Ostravany, kdy se po dva dny hrálo zdarma hned na několika místech města, které se stále proměňuje ze zaprášené, špinavé a reznoucí hornické metropole, kterou kdysi bylo, ve vzkvétající evropské město. Vedle pouličních vystoupení, kde se objevili jak někteří účinkující samotného festivalu, tak i celá řada komerčních popových jmen, letos byl zásadní novinkou a jakýmsi intrem ročníku tzv. showcase. Čili přehlídka tuzemských nadějí určená vedle těch, kteří přijeli na festival dříve, hlavně pro zahraniční hosty.
Pořadatelé na ve světě běžný způsob propagace hudby do zahraničí přizvali celou řadu novinářů, renomovaných hudebních odborníků, ale také hledačů talentů a promotérů zahraničních festivalů. Těm všem byla nabídnuta ve středu série panelových diskusí, seznamující je se stavem hudební scény u nás i ve východní Evropě, a večer pak přehlídka jedenácti vybraných interpretů v ostravských klubech Cooltour a Marley.
Koncertní část byla přístupná i veřejnosti, a přehlídka nazvaná Czech Music Crossroads tak splnila i roli obvyklých festivalových zahřívacích večerů. Na pódiu se střídali ti zkušenější (Clarinet Factory, DVA, Vertigo, Čankišou) s objevy posledních let (Kittchen, Nylon Jail, Vložte kočku, Beáta Bocek), a ať už na sebe jen upozornili, nebo třeba některého ze zahraničních hostů zaujali natolik, že to bude mít pro jejich dráhu důležitý dopad, nejpodstatnější ze všeho se jeví fakt, že snad byla založena nová a potřebná tradice. Taková, kterou ta část naší hudební scény, která se úmyslně nedistancuje od zahraničí a ostatních kolegů, jistě ráda využije, a která je rozhodně potřebná.
Před vypuknutím samotného festivalu se objevil stín, který už zůstane s tímto ročníkem nepříjemně spojený - při středeční noční pouliční potyčce byl těžce zraněn zpěvák Michal Hrůza, který s úspěchem zahrál na Festivalu v ulicích a měl vystoupit i na čtvrtečním večeru festivalu. Bohužel namísto toho skončil na operačním stole ostravské neurochirurgie, kde byl jeho vážný stav stabilizovaný.
Už třetí ročník v oblasti Dolních Vítkovic, pod skeletem někdejších pecí, opět ve čtvrtečním večerním vedru přivítal tisíce diváků v o něco vylepšeném a upraveném areálu. Některé scény se posunuly, povrchy zpevnily a nejviditelnějším znakem změn se stala mohutná "dálnice", široká dlážděná cesta spojující vstupní část areálu s moderní scénou Gong, již odpočátku fungující v budově bývalého plynojemu.
Začalo se hlučně: dunění francouzských bubeníků Les Tambours du Bronx, bušících do ocelových barelů a doprovozených vizuálně působivou show, bylo důstojným intrem, aby se pak podle chuti mohli všichni rozprchnout. Výtečnou koncertní formu přivezli američtí Slim Cessna's Auto Club, kteří svým mixem country, punku, rockabilly a bůhvíčeho ještě rozdováděli stan Drive scény k naprostému nadšení.
To písničkářku Stinku, hrající na akordeon své komorní, hlubokým hlasem zpívané balady i procítěné teskné písně, sledovalo na menší scéně pojmenované podle časopisu Full Moon jen několik desítek diváků - zážitek to ale nebyl nijak menší. Největší show prvního večera festivalu přivezli a i řadu nedůvěřivých na svou stranu zlákali francouzští Shaka Ponk, energičtí rockeři s egyptskou zpěvačkou a obří virtuální tančící opicí.
Francie má na letošních Colours nebývale silné zastoupení - zároveň tak jde o jasný důkaz, že dramaturgie se nespokojuje jen s interprety nabízenými agenty a módními jmény, ale sama má tendence objevovat a návštěvníkům rozšiřovat obzory. Shaka Ponk připomínali bizarní session taneční kapely s rockovou úderkou se sklony k metalu. Chvílemi to tak znělo, jako by si třeba Mötley Crue stoupli na jedno pódium s Prodigy. Nad dunícím rovným tanečním rytmem zněly rockové kytary, občas až metalově tvrdé, jindy zas zappovský rytmicky členité, a to s nápaditou světelnou vizualizací, včetně projekcí, jimž dominovala zmíněná opice. Neznělo to nijak novátorsky, ale chytlavé melodie i rytmy si mnohé omotaly kolem prstu.
Nekorunovaným králem večera se nicméně stal třiasedmdesátiletý vitální Američan Seasick Steve. Jeho dravá bluesová hudba, zábavný projev, vlastnoručně vyráběné či upravované kytary a milá image venkovského farmáře v džínových lacláčích zafungovala na sto procent. Jen za doprovodu bubeníka dovedl Steve svou energetickou hudbou všechny vybudit, a když pak skvěle zúročil i legrácky jako kytaru vyrobenou z dřevěné tyče, automobilové plechové poklice kola, obracečky na hamburgery, řetízku z vánočního stromečku a pivní láhve (světe, div se, ono to skvěle hrálo!), měl publikum na lopatě.
Fakt, že si někdo pozve na pódium slečnu z publika, už ani na Colours není ničím novým, ale neodolatelně nyvě hledící vousatý "Kristián", hrající tklivou baladu ("Zapomeňte na ostatní okolo, je to jen pro vás!") prostě věděl, co dělá. Set, na jaký se nezapomíná.
Závěr prvního dne na hlavní scéně patřil americkým popovým psychedelikům MGMT. S popůlnoční hodinou všechny příznivce neochudili o své hity, ale ve srovnání se Shaka Ponk působila jejich vizuální prezentace až příliš krotce a v porovnání se stařičkým bluesmanem zase jako by se jim nedostávalo energie. Klenuté a občas až úchvatné melodie pak na všechno nestačily. Své věrné kapela jistě uspokojila, ale na zaujetí ostatních působila až příliš unaveně a akademicky studeně. Ale možná že to ani nebyla jejich vina: karty už prostě byly rozdány před jejím blokem.