Opera a čas
Dagmar Pecková: Nejsem nadčlověk

Operní hvězda Dagmar Pecková dobyla svět svým mezzosopránem, prožila si osobní krizi, a právě začíná novou etapu své kariéry. Inspiraci našla v osudech antických hrdinek.

Vaše úspěchy začaly před lety v Drážďanech a Berlíně. Proč jste vlastně tehdy odešla do zahraničí?

No protože mě tady nikdo nechtěl. Měla jsem na zadku nálepku, že jsem muzikálová. Když tehdy třeba dirigent Národního divadla někde řekl, že to s vámi nikam nevede, tak už jste si ani neškrtl. Nechtěli mě ani v Ostravě nebo v Brně. To byl rok 1985. Nezbylo mi nic jiného, než odejít. Zkusila jsem operní studio v Drážďanech, zazpívala, a ředitel byl nadšený. Že mě hned bere, a jak je to úžasné. Za rok jsem vyhrála Pražské jaro a všem spadly brady. A už to jelo.

Jak moc se za těch 35 let operní prostředí proměnilo?

Když jsem začínala, byla jsem z konzervatoře asi na deset let jediná, které se podařila sólová kariéra. Dnes, přestože je tu silná konkurence z Ruska, Číny nebo Koreje, jsou tu plná divadla mladých zpěváků, kteří jsou vynikající. Ten rozdíl je obrovský. Já třeba nemám AMU a tak dnes nemůžu učit, protože nemám vysokou školu, ale tenkrát to bylo úplně jedno, protože AMU tehdy vychovávala jen sboristy. Co se ale zhoršuje, je vkus posluchačů.

V čem?

Všichni se chtějí jen bavit. Je stále hlad po nových muzikálech. Zatímco my, kteří děláme "vážné" umění, máme pořád nějaká závažná témata. Taková, u kterých je potřeba moc přemýšlet. Samé hříchy a odpouštění. Ale u toho se bavit moc nedá. Ubývá těch, kteří jsou ochotni se zabývat Richardem Wagnerem, Gustavem Mahlerem nebo Richardem Straussem. Kulturní dědictví přestává lidi zajímat. Po povrchu se ale sklouzává nejen v kultuře, ale i v běžném životě. Mnozí žijí úplně bez cíle. Není divu, že je pak tolik nemocí, způsobených psychikou.

Pocházíte z Chrudimska, žijete v Německu, zpívala jste v Americe, v Evropě i jinde ve světě, novou desku jste nahrála se Slovenskou filharmonií. Považujete se za kosmopolitního jedince?

Určitě. Taky jsem asi jedna z mála, která považuje Evropskou unii za pozitivní věc (smích). Nejspíš za to mohou ta léta před rokem 1989, kdy jsme tady byli sešněrovaní a zavření jak za mříží. Takže hned jak to šlo, tak jsem vylétla do světa jako ptáček. A to jsem vlastně už chvíli předtím zpívala v NDR. Ale tam to snad v tom, co všechno se nemohlo, bylo ještě horší, než tady. Mě nechávali na pokoji, protože jsem byla cizinka, ale ten režim byl hrozný. To u nás byla ještě ve srovnání s nimi relativní svoboda. Já vlastně vůbec nechápu, proč lidi dnes pořád reptají. Mohou vlastně všechno, co chtějí. Ale chtějí víc.

Vaše nové album je poskládané z biblických a antických příběhů, které spojují ženy s tragickým osudem. Ta dramaturgie a nápad jsou vaše práce?

Ano, to jsem si celé vymyslela sama. V pětačtyřiceti zpěvačku, jako jsem já, přestane bavit hopkat po jevišti a představovat se jako osmnáctiletá Varvara z Káti Kabanové. Takže začne přemýšlet, co dál. A najednou zjistí, že existují postavy jako Klytaiméstra ze Straussovy Elektry.

Osobní problémy jste ventilovala v dokumentech Forte a piana Heleny Třeštíkové a Letenka do ráje Zbyňka Mikulíka. Bylo to pro vás těžké?

Oni ti filmaři nedají pokoj. (smích) Ale neměla jsem problém o tom mluvit. Je dobré trochu rozbít ten dojem, že si my umělci tak plujeme na svém obláčku mimo realitu, máme jen spousty peněz a žádné problémy, a jsme tak trochu nadlidi. Já podobnou arogantní image nepěstuji. Každý má právo vědět, že máme i normální život, strasti a selhání. Ale i to, že se i z toho dá čerpat do dalšího života nebo tvorby. Že jsme jen lidi.

Celý rozhovor si můžete přečíst v novém vydání časopisu TÝDEN, které vychází 23. března.