Určitě by se při troše snahy daly vymyslet nějaké oslí můstky, ale realitou je, že dnešní dva hudební tipy nemají společného prakticky vůbec nic. Reprezentují dva zcela odlišné světy, dva přístupy k hudbě samotné i její prezentaci. Bylo by ale naivní i hloupé naznačovat, že kterýkoli z nich je lepší nebo chvályhodnější.
Stereophonics - Keep Calm And Carry On (Mercury/ Universal)
Kytarová čtveřice z Walesu je na tom svým způsobem podobně jako třeba domácí Southpaw či Sunshine: i na své novince produkují celkem příjemnou, melodicky chytlavou a pod běžný vkus neklesající hudbu. A úplně stejně se potýkají s tím, že pro nezávislou scénu jsou dávno příliš konvenční a nevzrušiví a pro rock&popový mainstream zas málo podbíziví a masoví.
Pro novou desku si pozvali jako producenta Jima Abbisse, zmiňovaného díky spolupráci s Kasabian a Artic Monkeys, ale čím se vlastně podílel, při poslechu nahrávky, která se nijak extrémně zvukově či aranžérsky neliší od svých předchůdců, zůstává poněkud záhadou. Vlastně je naopak vše při starém. Těch několik ostřejších momentů je ihned "vyváženo" tklivými baladami, místy mohou zaujmou funkční a neexhibující kytary, dotažená aranžmá i dobře vystavěná atmosféra, ale stejně tak občas vše shodí určitá obyčejnost, pocit, že tohle už je dobré tak akorát jen jako kulisa do auta.
Lehce chraplavý zpěv Kellyho Jonese, jaggerovsky odvázaný třeba v úvodní She's Alright nebo čile funkující v úvodu Stuck In A Rut je pořád devizou, která si své obdivovatele najde. Jenže při cajdácích nacházejících se v sousedství vyvstává otázka, pro koho je vlastně deska určená a jestli náhodou se tu jen autorsky netápe a nezkouší všechny možné polohy. S tím, že něco přece zabrat musí.
Paradoxní tak je, že asi nejvíc svěže na nahrávce kapely, u které je kytara dominantním nástrojem, i přes střední tempo vyznívá Beerbottle, ve které celou první třetinu jede hlavně elektronický sampl a kytara se přidá až později. Bohužel nenápaditých míst je na sedmém albu Stereophonics hned několik a ono "uspokojí, ale nenadchne" je tu všudypřítomné. Dá se předpokládat, že stávající příznivci a dlouholetí "skalní" zklamáni nebudou, ale představa, že by na tohle skupina ulovila nějaké nové, se nejeví jako zrovna pravděpodobná.
ČTĚTE TAKÉ: Temný veletrh elektroniky i hospoda U slepého kocoura
Kusumam - Tartas (Lime Tree/Samuel rec.)
Trio z jihočeského Písku, pohybující se někde mezi indie-rockem a post-hard core se už pohybuje po místních pódiích řadu let. Plus minus deset. Přesto je relativně neznámé, což je škoda. A obávám se, že na tom asi moc nezmění ani třetí řadové album (kapela má krom oficiálně vydaných titulů na svém kontě i celou řadu raritních nahrávek, které šíří na CD-R), nazvané Tartas.
Trochu se nabízí podezření, jestli za výše vyřčeným konstatováním o (ne)popularitě nevězí náhodou jasná neprvoplánovitost skladeb, jejich poměrně složité a členité konstrukce i nezvykle vysoká instrumentální zručnost. Kusumam, i když hrají jen ve třech, rozhodně nejsou žádní syroví dřevorubci, ale naopak až sofistikovaná parta. Pestré střídání nálad, melancholicky klenutých melodií i ostrého, agresivně řvaného až hysterického ataku. O divnostech typu východních nápěvů a faktu, že indické mantry tu jsou běžným prvkem, ani nemluvě.
Z té koncentrace materiálu jde trochu hlava kolem. Podobně jako na obou předchozích deskách vše působí, jako by to vznikalo s pocitem, že tohle album je poslední. Ne téhle skupiny, ale prostě definitivně. Jiní by z podobně nakupeného stohu nápadů udělali dvě až tři kolekce. Ostatně ani metalově vtipná stopáž 66,6 minuty se dneska příliš nenosí. Typickou je tak skladba Questions, kde trio do pěti a půl minuty "narvalo" instrumentálně zdařilé úryvky z Hendrixe, Fugazi, NoMeansNo, White Stripes a Motörhead.
A i když je to místy skutečná kytarová smršť, jen těžko hledat křečovitá místa. Skupina si zachovala svou typickou lehkost, kdy s úsměvem uhání vpřed. Má pořád tu nervózní příchuť, kvůli které ji na debutu přirovnávali k Dunaji, ale zároveň i názvuky toho, co několik let v mnohem větší míře drželo kolegy Našrot - tedy kombinaci tvrdého rocku s motivy world-music. Na rozdíl od pomalých, hutných a magických sudů, které váleli pražští Slut v období alba Luftganja, se ale tady střílí ve stoje a občas i docela rychle.
Tartas, nová deska trojice Kusumam je tak přesně určena pro ty, kteří rádi ostřejší rockovou hudbu, ale chtějí od ní trochu více než jen tříakordové vypalovačky, nebo naopak sice rychlé, ale nenápadité a nepůvodní instrumentální exhibice. A part, které podobně náročné posluchače uspokojí, nejen u nás nikdy nebylo nazbyt.
Foto: archiv skupin
