Festival Rock for People, po letech, kdy se konal na okraji Českého Brodu, už několik let okupuje bývalé vojenské letiště v Hradci Králové. Tisíce lidí se tak proplétají mezi chátrajícími hangáry (jako absolventu základní vojenské služby v řadách letectva autorovi okamžitě naskočilo oficiální označení ÚL čili "úkryt letounu"), některé menší scény byly umístěny rovnou do nich, a koexistence davu s místem vlastně funguje téměř dokonale.
RFP se počítá k velkým festivalům, a i když není počtem návštěvníků zcela největší, svým významem mnohé navštěvovanější výrazně převyšuje. Ne že by tu (tak jako právě na těch počtem diváků největších akcích) nebyli návštěvníci, kterým kdyby pořadatelé sebrali pivní stánky, ani by je nenapadlo sem jet, ale přece jen dramaturgie festivalu prozrazuje, že o ní někdo přemýšlí a snaží se ji někam posouvat. Léta, kdy festival nabízel stále téměř totéž, už má dávno za sebou a rovněž se tu už nestává jako jinde to, že by pořadatelé bez uzardění vyhlásili jako hlavní hvězdu švýcarskou metalovou kapelu, která i v době své největší slávy před čtvrtstoletím patřila k druhé lize.
I nabídka letošního roku byla pestrá, skoro se až zdá, že snaha vyrovnat se těm nejrespektovanějším zahraničním festivalům vedla k určitému omezení toho, na čem dramaturgie stavěla tak před deseti lety, právě na úkor zahraničních, často zvučných jmen. Samozřejmostí se stává i stále se zlepšující servis pro návštěvníky - počínaje bankomaty v areálu přes místo, kde se daly dobít mobilní telefony, půjčovnou koloběžek konče, ale i spousta nehudebních kratochvílí, jakými bylo například klouzání v pěně, herní stany či "skybar" na vysokém jeřábu nebo možnost proletět se vrtulníkem nad areálem.
Nejdůležitějším dnem letošního ročníku RFP bylo rozhodně pondělí, kdy tu vystoupili Muse, bez debaty jedno z největších jmen současné rock&popové scény. Ale nebyli sami. Z velkých domácích jmen zahrála třeba Aneta Langerová. Písničky na pomezí popu a rocku svoje posluchače mají a příjemné je i to, že zatímco jméno jisté soutěže, kterou jejich interpretka kdysi vyhrála, pomalu upadá v zapomnění (o mnohých dalších finalistech ani nemluvě), sama Aneta svou pozici spíš upevňuje. Prokázalo to i její místní vystoupení. Zájem neupadá ani o Čechomor, u kterého je ovšem trochu problém s faktem, že neví kudy dál. Nebo o tom alespoň nepřemýšlí, stojí na stále stejném místě. Nebylo to špatné, ale jestliže jste je viděli někdy v posledních deseti letech a na hradecké letiště nezavítali, nemáte čeho želet - bylo to zhruba stejné jako tehdy.
K festivalu neodmyslitelně patří i hlavní stájový kůň jeho pořadatele - Divokej Bill. Jeho účast je tak nepřekvapivá. Nicméně fakt, že ohlas jejich vystoupení už nebyl tak vřelý, jako bývalo k vidění a slyšení v minulosti, leckoho zarazit mohl. Ne že by v početném davu nebyly vidět rozzářené pohledy fanynek či třeba zjevně lupulinem nadopovaný padesátník, jehož taneční kreace by mu záviděl i mnohý vyznavač break-dance, ale po cestě vedle scény bez zájmu procházející davy jasně naznačovaly, že těch, kteří prostě nepřijeli na ně, je tu tentokrát více.
Zajímavý mohl být společný jam členů Prohrála v kartách, Vypsané fixy, Čechomoru, Anety a dalších, ale bohužel chaotický dav na pódiu zvučil tak dlouho, že netrpělivost zvítězila a zavelela k přesunu jinam. Skvělý koncert však po půlnoci odehráli poslední dobou spíš sporadicky vystupující Southpaw. Naprosto přesvědčivá a sebevědomě dotažená show přinesla jak běsnící sonické kytary, tak zcela současný elektropop a navrch hromadu nápaditých a chytlavých melodií. V celkovém mixu šlo o zábavný a vydařený set.
Po průtrži mračen se publikum jen zvolna scházelo na vystoupení herečky a zpěvačky Juliette Lewisové (dřívější název Juliette & The Licks je protentokrát zůstal zapomenut). Protagonistka, kterou si lze pamatovat třeba z filmu Takoví normální zabijáci, zahájila jen s kytaristou, sama pochodově třískala i do bicích. Efektní úvod (chvíli to skoro vypadalo, že zpěvačka opravdu umí bubnovat) odstartoval neuvěřitelně živý a energický koncert, který kdyby proběhl někde v klubu, nejspíš by se na něj vzpomínalo jako na výjimečný.
Kapela, v jejíchž řadách figurovala i půvabná asijská baskytaristka, perfektně šlapala a sama Juliette, s jasně modrými vlasy, poletovala po pódiu jak ze řetězu utržená. Špinavě syrové kytary se proplétaly s chytrými melodiemi a bez komplikovaných aranží či zbytečných sól utíkaly vpřed. Nejspíš i fakt, že se postupně scházeli fanoušci hlavních hvězd večera Muse způsobil, že Juliette Lewisová, ve svém divočení poháněná především energickou rytmikou, měla dav před scénou početnější než třeba zmiňovaný Divokej Bill, ačkoliv ten jinak běžně vyprodává haly.
Výtečné vystoupení odehráli v pozdních hodinách i početní Archive. Britské seskupení se zdvojenými klávesami i kytarami, vokalistou, raperem i zpěvačkou nabídlo až teroristický útok na ušní bubínky. Jejich set se přeléval od nadupaných přebuzených kytar k elektronickým agresivním pasážím, objevovaly se vlivy hip-hopu, aby se o několik momentů dál přiblížili až někam k Massive Attack a o moment dál už zas buráceli zcela rockově. Půlnoční hudební energy drink.
Přesto nebylo pochyb, že hlavním jménem dne jsou Muse. Ti nejenže přivezli okázalou a maximalisticky rozbujelou vizuální show se sestavou LED stěn, bočními projekcemi a desítkami laserů i dalších světelných efektů, ale především jasně ukázali, proč jsou i na plakátech zahraničních festivalů vždy uváděni jedním z největších fontů písmen.
Koncert místy hraničil až s nepřirozenou dokonalostí - měl perfektní zvuk, veškeré instrumentální party byly odehrány naprosto bez chyby a všichni podali zcela profesionální výkon. U kapely samé mohlo překvapit muzikantské nasazení, kdy jednoduché a přímočaré pasáže prakticky absentovaly a vše bylo vyplněno a vyšperkováno do poslední noty. Až na energického bubeníka se však ústřední dvojice přesto tvářila jakoby nezúčastněně a baskytarista dokonce v průběhu kouřil dýmku.
Frontman Matthew Bellamy nejenže nejspíš nezazpíval falešný tón, ale celou dobu udivoval i použitím netradičních nástrojů - přímo v některých kytarách měl zabudovanou oblíbenou elektronickou mašinku kaoss pad, používal i jakýsi kláveso-kytarový syntezátor a samozřejmě řadu efektů. Uprostřed bloku navíc na několik skladeb usedl i ke klavíru. Konkurovat mu v tom mohl jediný člověk, nájemný multinstrumentalista, doplňující na pódiu základní trio, který poletoval mezi klávesami, kytarou a perkusemi.
Celý set tak byl neskutečným přísunem vjemů a nenechal nikoho ani na chvíli vydechnout. Zajímavostí rozhodně mohlo být i to, že zatímco na posledním albu zní skupina neskutečně nabubřele a pompézně a místy ne zcela nepodobně letitým Queen, koncertně se to projevilo jen v několika málo skladbách. Daleko častější byla poloha s jasnými hard-rockovými kořeny a početnými hutnými kytarovými riffy, ve kterých nešlo neslyšet Black Sabbath či Led Zeppelin. Nechyběla však ani místa, kdy převážil výrazně elektronický zvuk à la Depeche Mode.
Koncert, který přilákal na největší scénu podle pořadatelů přes pětadvacet tisíc lidí, tak znamenal lahůdku pro všechny milovníky eklekticismu i vrchol celého festivalu. Je pravděpodobné, že jejich set na domácích hudebních podiích pod širým nebem už letos nikdo nepřekoná. Reakce publika na kapelu, která soudě podle většiny místních komerčních rádií i televize jako by neexistovala, byl neskutečně pozitivní a spoustu skladeb odměnil aplaus již s prvními tóny - neklamný důkaz , že publikum svou kapelu dobře zná. Závěrečný přídavek Knights of Cydonia s obsáhlou citací slavné Morriconeho melodie z filmu Tenkrát na západě byl už jen symbolickou korunovací.
Rock for People, Festivalpark Hradec Králové, 3.-6.7.2010
Foto: Lucie Pařízková
